30.08.2012 16:22:41
Kdo je postrachem Saracénů
Osud Bohemunda z Tarenta by jistě plynul jiným směrem, kdyby v jeho době nedošlo k převratným událostem nejprve na východě a poté na západě křesťanského světa. Pozdější evropská království v polovině 11. století ještě zdaleka nebyla územně ani politicky zformována ani stabilizována a početní, trvale bojovní velcí feudálové si na svých rodových územích dělali, co se jim zamanulo. Podle svých možností uzavírali dočasná spojenectví a aliance se svými sousedy proti jiným svým sousedům a pod nejrůznějšími záminkami spolu sváděli permanentní boje pro skutečné i domnělé čerstvé i dávné křivdy, k dobytí přízně urozených dam či pod znamením kříže proti dosud pohanským kmenům na periferiích Evropy. Jejich vojska ještě nebyla vojsky žoldnéřskými, ale stavovskými. Odměny a dary, kterými si mocný pán zajišťoval přízeň a loyalitu vybraných podřízených žoldem rozhodně nebyly Boj ke šlechtickému titulu neoddělitelně patřil, byl prvořadou čestnou povinností a právem aristokracie a války, jež spolu sváděli velcí a mocní v ohniscích dění probíhal permanentně v menším měřítku i na venkovských tvrzích a statcích různých rodových vladyků a zemanů. Král, pokud nevládl dostatečným vlastním početným vojskem podřízených urozenců s jejich zbrojným doprovodem, pokud si kombinací rozličných způsobů nedokázal vynutit či jinak zajistit poslušnost velkých a v podstatě nezávislých pozemkových vlastníků ve „svém“ království, byl zanedbatelnou autoritou a i v nejlepším případě zůstával jen jedním z několika nejmocnějších šlechticů v regionu.

Tento zdánlivě drsný, ukrutný a krvavý obraz ranně feudální Evropy však byl takový jen na první pohled. Boje rytířských družin se nijak netýkaly mnohem početnějšího neurozeného obyvatelstva, při bitvách samých bývalo až překvapivě málo mrtvých, nedály se ani žádné krvavé masakry při dobývání měst a hradů. I velké šlechtické rytířské družiny nečítaly více než několik tisíc těchto profesionálních válečníků a bitva, ve které přišly o život ne desítky, ale stovky lidí byla zcela vyjímečná a obecně posuzovaná jako neblahá. Krvavé zteče tisíců útočníků proti hradbám den za dnem, kdy se pod nimi brzy válejí hory mrtvol a případně následné masové ukrutnosti v dobytém městě patří jen do scén naivních historizujících, nikoliv historických filmů. Četná a lidnatá města byla ostatně v této domě výsadou jen nejjižnějších středomořských oblastí Evropy. Pozdější čelné evropské metropole, jako Londýn a Paříž byly nevelkými, v lepším případě dřevěnými, v horším slaměnoblátivými osadami.

Čím větší, mocnější a bohatší byl urozený pán, tím spíše příliš povznesen nad svět sedláků či řemeslníků, nijak se nezajímal o sprosté kmány, pokud odváděli stanovené daně a poplatky ať již v penězích či v naturáliích. I k jejich vymáhání pověřoval jen své služebníky, kteří se osobně pánovi zodpovídali z náležitého plnění svých povinností. Přes četná svědectví ve starých letopisech, jak v rámci bojových operací proti některému nepříteli mu byly spáleny vesnice, pobiti sedláci a zničena úroda se vždy jednalo o vedlejší jev šlechtických válek. Podle dobových pravidel po vítězné bitvě poražený ustoupil a jakýkoliv předmětný spor byl tímto (až do dalšího) vyřešen. Sporné milostné vztahy byly narovnány či nenarovnány, domnělé či skutečné dluhy zaplaceny či nezaplaceny, územní spory na kratší či delší čas vyřešeny. Čím mocnější byl účastník některé z těchto nesčetných válek, tím významněji zasahovaly výsledky jejich válek do osudů celých zemí. Po významných bitvách přecházely celé kraje s městy a hrady do držení nových majitelů, národní a vlastenecké cítění zde nehrálo prakticky žádnou roli. Méně významní válečníci, kteří bez vědomí, nebo dokonce proti vůli svrchovaného pána daného území někdy někde zahájili/ukončili nějaké válečné akce či naopak pokračovali v boji ačkoliv pán již předmětný spor se svým sousedem/sousedy válečnou nebo i neválečnou cestou vyřešil, byli ihned tvrdě potrestáni. Nekázeň podřízených nebylo možno ve vlastním zájmu nejvyššího panského stavu připustit.

V této situaci došlo na Východě roku 1071 k osudné bitvě u Manzikertu, kdy díky hlouposti a žárlivé nejednotnosti byzantských generálů došlo k jejich drtivé porážce a turecký sultán Alp Arslan bez boje obsadil celou byzantskou Malou Asii až doslova k branám Cařihradu. Nikdo již nebyl schopen ani ochoten seldžuckým Turkům čelit a všechna zdejší byzantská města a pevnosti se jim víceméně vzdala na milost. Staleté nevraživé až nepřátelské vztahy Západu s pyšným, poněkud tajuplným, výstředně až zvráceně vnímaným kacířským Cařihradem způsobily, že zpráva nevzbudila ani na mocných, informovaných dvorech evropských mocipánů větší pozornost. Jakýsi velice vzdálený, heretický, byť formálně také křesťanský panovník utrpěl od svých nepřátel těžkou porážku a ztratil rozsáhlá území - „to je dobře!“

Povědomí o tři staletí trvajících muslimských výbojích zejména proti křesťanstvu bylo velice nízké a navíc se tyto aktuální válečné události bezprostředně a fyzicky dotýkaly výhradně opovrhovaného kacířského Východu. Počínající reconquista v malých severohispánských křesťanských královstvích proti rozpadajícímu se, donedávna mocnému Cordobskému kalifátu, proti severoafrickým, byť rovněž mohamedánským Maurům (Arabům) již byla zajímavější, aktuálnější a bližší, nikoliv však nejpozorněji sledovanou událostí na západoevropských panských dvorech. Nový cařihradský basileos (císař) Alexios I., Komnénos se však náhle obrátil na papeže Urbana II. s naléhavou prosbou o pomoc, proti zle dotírajícím seldžuckým Turkům, ohrožujícím již samotnou fyzickou existenci východního křesťanstva. Po staletích náboženského, politického, později i ekonomického rozkolu Východu a Západu, po lhostejném nezájmu jak o osudy západních barbarů v Cařihradě, tak pyšných, opovrženíhodných heretiků z východu na západě, šlo o událost obrovského významu. Alexios, drasticky ukrácen ve vlastních lidských zdrojích, naléhavě žádal o zverbování co největšího množství západoevropských, zejména jízdních rytířů. Neskrývaně nabízel jak peníze na verbování, tak uhrazení všech nákladů na celé toto tažení a především ústupky ve všech staletími navršených teologických sporech, zejména sporu o hegemonii nad celým křesťanským světem.

Psychologicky výraznější, hmatatelnější pro Západ však bylo náhlé utnutí byť vždy dalekých a nebezpečných tras křesťanských poutníků do Svaté země a jmenovitě k Božímu hrobu. Četní lidoví kazatelé burcovali ohnivými kázáními o řádění strašlivých, divokých a bezbožných machometánů, rubajících a do otroctví odvlékajících zbožné poutníky, nešetříce žen ani dětí a rozněcovali obrazotvornost posluchačů neslýchanými ukrutnostmi, urážkami, hanobením a tupením jak nejsvětějších míst křesťanstva, tak i všech křesťanů. Na proslulém církevním sněmu v Clermontu v létě 1095, kam spěchali se svými početnými dvory a zbrojnými doprovody prakticky všichni významní příslušníci evropské nejvyšší šlechty, kteří pro tentokrát odložili své neutuchající sváry a neshody, zde dychtivě vyslechli inspirující výzvu Svatého koncilu a zejména papeže Urbana k osvobození Svatého hrobu z rukou nevěřících. Na místě se pánové, i jejich neurození zbrojnoši označovali znamením kříže a skládali jednotlivě i hromadně svaté přísahy o tažení proti nevěřícím a osvobození Jeruzaléma z jejich rukou. „Přijímám kříž!“ „Bůh tak chce!“ znělo pláněmi a loukami kolem Clermontu, kde se tou dobou tísnilo minimálně 300 000 osob.

Pomiňme teď zásadní význam papežského legáta, Adhemara z Monteuil, biskupa z Puy, který se stal schopným duchovním vůdcem výpravy, sjednocujícím svojí uznávanou autoritou a obratným taktizováním věčně rozvaděné a nezkrotné nejvyšší světské panstvo, jako Hugo z Vermandois, Robert Flanderský, Robert Normandský, Raimond ze St.Gilles Provensálský, Štěpán z Blois a lotrinští pánové, bratři Godefroy, Eustach a Balduin, tito vůdcové hlavních vojů křižáckých vojsk, pomiňme smutný osud „křížové výpravy odranců“ , často pouhých loupežníků a banditů kteří vyrazili s klacky a kameny „osvobodit Svatý hrob“ dlouho před rytířskými družinami. Pokud nebyli za své loupení, drancování a vraždění pobiti ještě na evropském území, pokud se ti nejvytrvalejší, nejsilnější a nejodolnější dostali až na jih a přeplavili přes Hellespont u velice vzdáleného Cařihradu, ke kterému již dávno nevedly žádné udržované silnice, byli snadno pobiti Turky brzy po vylodění. Jen posílili turecké přesvědčení o muslimské naprosté a všestranné převaze, a současně s tím o ubohosti a neschopnosti špinavých, nevyzbrojených a neorganizovaných, hladových a loupeživých tlupách západních křesťanů. V nečekaném důsledku své neblahé výpravy tak odranci pomohli k dokonalé dezinformaci nepřítele, ubezpečeného v sebejistotě, že žádní křesťané mu nemohou nijak vzdorovat, natož jej sebeméně ohrozit. Soustřeďme se na Bohemunda z Tarenta, zřejmě nejtalentovanějšího válečníka a stratéga první křížové výpravy. (Na obrázku Bohemundův erb)

Narodil se zřejmě roku 1052 jako prvorozený syn Roberta Guiscarda, normandského dobyvatele, titulárního vévody z Puglie, Kalábrie a Sicílie a neurozené Abelgardy z Buonalberga. Robert Guiscard byl v té době na vrcholu moci, když nejprve, kolem r. 1047, připravil o titul i o moc svého nevlastního bratra Onfroie na pevnině a papež mu rychle potvrdil vévodský titul, doufajíc ve spojenectví s mocným a obávaným jihoitalským Normanem. Robert se ale poté v rozporu s papežovými záměry se svým vlastním bratrem Rogerem přeplavil na Sicílii, tehdy prakticky celou v arabském područí a zahájil její dobývání. Po zhruba třech desetiletích bojů byl tento významný a rozlehlý ostrov, nástupiště nepřetržitých mohamedánských nájezdů do jižní Evropy Arabům vyrván z rukou. Brzy však nechal boje o Sicílii zcela Rogerovi a zaměřil svoji pozornost k tajemnému Východu, slibujícímu daleko snadnější a větší zisk, moc a slávu. Cílem nájezdů se staly od r. 1070 pobřežní byzantské osady západobalkánského pobřeží a Bohemund zde jako mladíček získal první válečné a později i velitelské zkušenosti. Nájezdy proti Byzanci charakterizovaly vztah západního křesťanstva vůči byzantským „odpadlíkům“ a zejména Normané, jako profesionální válečníci, kteří již nikde na západě nenacházeli vhodného soupeře kromě jiných normanských pánů v těchto nájezdech nespatřovali nic nesprávného či nečestného. Pohan nebo kacíř, v tom přeci není valného rozdílu.

Nový rozměr dostalo protibyzantské tažení v červnu roku 1081, kdy Robert Guiscard se synem oblehli s velkou armádou, vyzbrojenou i obléhacími stroji byzantské město Dyrrhacium (dnešní Drač) a po několikaměsíčním obléhání jej dobyli. Ihned poté vyrazili rovnou přes Balkán k samotnému Cařihradu. V dubnu 1082, znepokojen zprávami z Itálie přenechal vévoda většinu vojska Bohemundovi a ten úspěšně pokračoval v dobíjení Makedonie a severního Řecka. Až když basileos Alexios (panoval od r. 1081) podplatil Benátčany, kteří Normanům zablokovali spojení přes moře, musel se Bohemund s vojskem r. 1084 rychle vrátit. Již o rok později s otcem porazili benátské loďstvo u Korfu, ale brzy poté téhož roku starý válečník Robert Guiscard v Kefalonii zemřel. Bohemud se rychle vrátil ujmout se moci nad svými italskými državami, ale jak bylo u Normanů obvyklé, jeho nevlastní bratr Robert (syn druhé manželky Roberta Guiscarda, Sigelgaity) byl na místě a tedy rychlejší. Po 4letém urputném válčení nakonec jako prostředník zasáhl strýc znesvářených bratrů Roger, tehdy již hrabě Sicilský, a zprostředkoval r. 1089 uzavření míru a rozdělení dědictví po Robertu Guiscardovi. Bohemund z otcova dědictví získal města a přilehlá (dodejme nevelká) území, která dosud dobyl, a zejména nejvýznamnějším z nich, přístav Tarent.

Rodina poté již zřejmě držela pohromadě a první křížová výprava ji zastihla při obléhání vzbouřeného města Amalfi, kolem kterého r. 1096 táhly francouzské šiky Huga z Vermandois, bratra slaboduchého a bezvýznamného francouzského krále Filipa a pohled na šiky jízdních i pěších rytířů táhnoucích osvobodit předaleký Svatý hrob na východě z rukou pohanů Bohemunda zcela uchvátil. To byl úkol hodný jeho ambicí, tam, na dalekém východě získá moc, bohatství a nehynoucí slávu v boji s nevěřícími, ne u zaprášených jihoitalských městeček na srázných nepřístupných kopcích. Bohemund na místě rozřezal svůj šarlatový plášť a jeho přeloženými pruhy oděl nejbližší urozené pány, kterých se zmocňovalo nadšení nad novým, dosud neslýchaným a netušené požitky slibujícím posláním. „Bůh tak chce!“ křičeli také zdejší normandští rytíři a Bohemundovu bratru Robertovi a strýci Rogerovi nakonec zůstala pod Amalfi jen hrstka z jejich spojenecké armády. Za pozornost z těchto italských Normanů stojí zejména Tankred d´Hauteville, Bohemundův synovec a oblíbený chráněnec.Po zásluze oblíbený dodejme.

Početně nejmenší (asi 500 jízdních a 3 500 pěších) Bohemundova armáda byla ze všech vojů táhnoucích Evropou k Cařihradu armádou nejprofesionálnější. Neprovázely jí žádné kolony s rodinami zbožných poutníků, ani žádný zástup „odranců“. Navíc měl Bohemund největší válečné zkušenosti ve středomořském podnebí a podmínkách, osobně znal schopnosti a vojenský styl mohamedánů. Snad jen vévoda Raimund Provensálský, hluboce věřící a rozvážný muž mohl bojovnému Bohemundovi alespoň částečně konkurovat s osobní znalostí prostředí i nepřítele. Nedalo se říci že jen Bohemund neměl co ztratit, ve stejné situaci byli i ostatní křižáčtí vojevůdci. Prakticky všichni zastavili či prodali všechna svoje města, hrady, pozemky a další majetnická práva či podíly, jinak bylo nemyslitelné vojsko na tak nesmírně dalekou výpravu vůbec vypravit. Je hloupé a ubohé připisovat křižákům první křížové výpravy jako celku, nebo drtivé většině jen zištné či dobyvatelské choutky. Opustili vše a vydali se na výpravu do naprostého a nesmírně vzdáleného neznáma, srovnatelnou v dnešních podmínkách snad jen s tažením na jinou planetu za více než nejistým ziskem. Jen hrstce jednotlivců se dosud podařilo navštívit Svatou zemi či dokonce Jeruzalém, což ani před obsazením Malé Asie Turky nebylo snadné a bezproblémové. Představa těchto končin v myslích převážné většiny účastníků výpravy splývala s představou ráje, krví křesťanů znesvěceného a hluboce poníženého ukrutnými a sveřepými pohany, vtělenými to ďábly.

Bohemund se vylodil opět u Dyrrhacia a Alexiovi v Cařihradě tím způsobil mnohem větší než mírný šok. V poselství sice basilea ubezpečil o svých nejčistších úmyslech, ale přesun přes Balkán rozhodně ani pak neprobíhal bez četných incidentů. Když mu v byzantských provinciích nechtěli dobrovolně vydat nezbytné zásoby, prostě si je Normané vzali násilím. Alexios byl poděšen narůstajícím množstvím západoevropského vojska, které se od jara 1096 hromadilo na evropském břehu Bosporu a vymínil si vazalskou přísahu věrnosti od všech vůdců křižáckého vojska jako podmínku volné cesty do Asie, vyplacení slíbeného žoldu a poskytnutí jak zásob, tak vlastní vojenské pomoci. Všechna dobytá města a hrady s přilehlými kraji měly být navráceny Byzanci. Urození pánové ze západu se pak ovšem stanou basileovými ctěnými, váženými a odměňovanými leníky. Po vzrušených debatách, kdy se často objevoval návrh vzít Cařihrad útokem a donutil zpupného Alexia k rozumu, bylo nakonec zásluhou jen biskupa Adhemara, že jeden po druhém křižáčtí velitelé požadovanou vazalskou přísahu složili. Zde je nezbytné dodat, že Alexios svoji část dohody od počátku plnil liknavě a pokud mohl, křižákům přímo záměrně škodil, a to tím více, jak křižáci stále hlouběji v srdci nepřátelského území vršili jedno překvapivé vítězství za druhým.

Císařova dcera Anna nám zanechal působivé svědectví jak o křižáckých vojscích, tak o jednotlivých vojevůdcích. Překvapovalo ji množství křižáků „jsou početnější než zrnka písku a hvězdy nebeské“ , které přicházelo na břeh proti Cařihradu. Podle dobového zvyku nazývala všechny západoevropany Kelty. Chválila ovšem zbožnost a mírumilovné úmysly „západních barbarů“, „označených výrazným křížem a mávajících palmovými ratolestmi“. Zvláštní pozornost ve svých pamětech věnovala právě Bohemundovi, který jí zjevně uchvátil. Popisuje jeho velice výraznou urostlou postavu - „o loket převyšoval i nejvyšší muže“ - , vojácké, pevné držení těla, mohutně klenutou hruď, ploché břicho a svalnaté nohy a ruce, světlou pleť, plavé vlasy i modré oči, jev to nevídaný v jižních krajích. Za zmínku stojí návštěva císařské pokladnice, kterou chtěl Alexios také Bohemunda zjevně ohromit. Ten však pouze věcně prohlásil, že s takovým bohatstvím by byl již dávno pánem mnoha království.

Křižácká vojska se postupně přepravovala na maloasijský břeh, tak jak přicházely další opožděné šiky. Konečně dorazila i vojska Roberta Normandského a Roberta Flanderského, jakož i hraběte z Blois. Prvním a nedalekým cílem bylo památné, rozlehlé křesťanské město Nicea (Nikája), obsazené Turky téměř bez boje roku 1077 původně Arslanovým vojevůdcem, později novým seldžuckým sultánem Suleymánem. Početné křesťanské vojsko, doprovázené i byzantským kontingentem generála Tatikia oblehlo město ležící na břehu rozlehlého Askánského jezera ze všech stran. Vysoké hradby, zpevněné 240 věžemi a bohaté zásoby potravin se zdály zaručovat turecké posádce celkem bezstarostné obléhání. Díky udržovanému spojení přes jezero navíc obránci očekávali brzký zásah sultánovy armády. Mladičký, 18letý Kilič Arslan, vnuk Suleymánův, který přes svůj nízký věk měl již za sebou řadu válek, ve kterých získával zpět rozchvácené dědictví po otci a dědovi, uštědřil nedaleko Nicey konečnou ránu „křížové výpravě odranců“ na podzim 1096. V bývalém táboře „odranců“ před Niceou zvaném Civetot nalezli vojáci Huga z Vermandois tisíce vybělených, často bezhlavých koster které dosvědčovaly kruté turecké řádění. Sultán, naplněn pohrdáním nad západoevropskými křižáky, které poznal jen jako početnou hordu neukázněných a neorganizovaných raubířů, na zprávy o novém křižáckém vojsku před Niceou jen bez zájmu pokrčil rameny, a věnoval se dále svým záležitostem na východě.

Teprve na nové důrazné volání z Nicey o pomoc rychle uzavřel u arménské Malataye mír s emírem Danishmedem, zvaným „Moudrý“ a spěchal na pomoc svému sídelnímu městu. V duchu proklínal zbabělce, kteří si z bezpečí pevných hradeb neumí poradit s houfem dalších špinavých a ubohých nájezdníků a loupežníků. Obrovská křesťanská armáda, řádně a ukázněně obléhající Niceu Arslana 16. května překvapila, ale nijak se stále necítil být ohrožen a toužil tyto cizí křesťany znovu rozdrtit, tentokrát definitivně. Nevěřil, že mu budou schopni klást účinný odpor a jistě se ihned obrátí na divoký úprk jako jejich předchůdci. Frontální útok Arslanovy armády (podle jednoho, nepříliš pravděpodobného pramene čítala již zde pomocné oddíly Danishmedovy) dopadl na šiky Raimonda z Toulouse, vévody Provensálského. Těm nejprve přispěchal na pomoc sám biskup Adhemar a osobně v bitevní vřavě s taseným mečem povzbuzoval umdlévající bojovníky. Vzhledem k rozsáhlému pásu obklíčení kolem rozlehlého města trvalo celé hodiny než na bojiště přichvátali jezdci flanderští a lotrinští. Turecká jízda byla rozdrcena, v urputné celodenní bitvě na stísněném prostoru prakticky vybita a po příjezdu posil hrozilo celému jádru Arslanovy armády obklíčení. Arslan, který stále nemohl věřit svým očím nad nezdolnou bojovností „západních barbarů“ byl nucen dát povel k celkovému ústupu, aby se vyhnul naprosté porážce. Zastavil se až hluboko ve vnitrozemí u svého pozdějšího nového sídelního města Rúm (lat. Iconia, pozd. Konya). Rychle ale začal svolávat novou armádu a připravoval se ke kruté odvetě.

Slavné a naprosté vítězství nesmírně povzbudilo morálku křesťanských vojsk „Bůh je s námi!“ neslo se kolem táborových ohňů. Stále početná posádka Nicey však přesto i po této bitvě odmítla kapitulovat. Poté, co obléhací stroje začaly metat přes hradby hlavy padlých sultánových vojáků, začali Turci pronásledovat a lapat stále drtivě většinové křesťanské obyvatelstvo města a používat jejich hlavy stejným způsobem. Tolik asi k dodnes se ozývající hlasům, že mohamedány je „lepší„ „neprovokovat“, nebo již nebudou „mírumilovní a tolerantní“ k rukojmím (křesťanům na muslimském území). Připomeňme jen, že ve většině původně křesťanských, dnes muslimských zemí již dávno žádní křesťané tuto „toleranci“ nepřežili. Bylo rozhodnuto rychle obléhání ukončit a jelikož frontální zteč stále hrozila vysokými ztrátami s nejistým výsledkem, obléhací věže zintenzívnily svoji činnost zvláště na již poškozených místech hradeb. Konečně také bylo město obklíčeno i od jezera, když na něj byly Byzantinci (generálem Butumitem) od nedalekého moře přetaženy lehké lodice s plochým dnem. V této situaci, s bortícími se věžemi a neprodyšným obklíčením ze všech stran obránci ochotně vstoupili v tajná jednání s Byzantinci, které znali a kteří byli rozhodně přístupnější dohodě než cizí hroziví barbaři ze Západu.. Za slib volného odchodu Niceu vydali byzantskému generálovi Butumitovi a 19. června 1067 náhle k nesmírnému překvapení všech ostatních oblehatelů zavlály na hradbách byzantské zástavy. Do města vstoupilo jen byzantské Tatikiovo vojsko a pobouřeným západoevropanům bylo až po hněvivém vyjednávání povoleno jít se jen v malých skupinkách a beze zbraní pomodlit do památných nicejských chrámů. Ani bohaté dary ve zlatě a stříbře velitelům a dlouhé řady povozů s chlebem, vínem a čerstvým ovocem vojsku nijak nemohly zmírnit hluboké rozčarování a znechucení křižáků nad byzantskou věrolomností. Basileos nás hodlá podvádět a chlubit se úspěchy za cenu naší prolité krve? Tato zrada nebude věru zapomenuta!

28. června se vojsko dalo do pohybu a zamířilo na jih. Jednotlivé kolony evropských rytířů se řadily pod svými vůdci a v čele vyrazil s Robertem Normandským a Robertem Flanderským (zřejmě také s vojskem Štěpána z Blois) Bohemund se svými rytíři.Vedlejší role, jakou mu dlouhé a zbytečné obléhání Nicey přineslo, jej naplnila hlubokým zklamáním. Netušil že sultán Kilič Arslan jeho ambice po slávě nevědomky rychle naplní. Obrovský oblak prachu v této suché, mírně zvlněné krajině porostlé jen křovinami s předstihem prozradil blížící se veliké nepřátelské vojsko, složené převážně z jízdních lučištníků. Sultán, posílený v této době již jistě také vojáky Danismedovými se rozhodl k obvyklé turecké taktice, kdy měl být protivník zdecimován masivní palbou z luků a donucen buď k panickému úprku nebo k zoufalému protiútoku, při kterém bude v každém případě sevřen ze všech stran do kleští a v ideálním případě zničen do posledního muže. Pokořený a uražený sultán v této bitvě nehodlal brát zajatce, jak později dosvědčili zajatí mohamedáni. Když od svých zvědů obdržel zprávu, že se křižáci rozdělili a kolony od sebe dělí údajně nejméně půl dne pochodu, domníval se, že bitva je již vyhraná. Bitva vešla do dějin podle nedalekého městečka Dorylanea jeho jménem.(Na obrázku středověká miniatura bitvy u Dorylanea)

Skryti za pahorky v údolí řeky Nane (jde o současné turecké názvy) Turci vyčkávali až se objeví křižácký předvoj postupující takřka kolmo k nim údolím říčky Kara. Když Bohemund 1. července 1097 za soutokem obou říček spatřil připravené šiky nepřítele, ihned kázal nouzově zřídit a opevnit tábor, do kterého se uchýlili zejména neozbrojení poutníci. S jízdou se mezitím vrhl do protiútoku vůči turecké drtivé přesile. Turků bylo takové množství že sultán bez obav poslal z levého křídla množství svých jezdců do údolí říčky Kara napadnout druhý voj křižáků a v žádném případě jim nedovolit zasáhnout do bitvy. Tito turečtí jezdci nalezli však v tomto údolí nalezli jen poměrně velký počet opozdilců jízdních, pěších i neozbrojených poutníků a když jich mnoho zmasakrovali, mylně se domnívali, že svůj úkol splnili. Řada z opozdilců napadených Turky ale při úprku dorazila k zadnímu voji, který ve skutečnosti vůbec nebyl tolik vzdálen a přiměli Lotrinčany a Provensálce ke spěšnému pochodu kupředu. Je také pravděpodobné, že prozíravý a zkušený Bohemund vyslal ihned při prvním kontaktu s nepřítelem kurýra k zadnímu voji, jmenovitě ke Godefroiovi z Bouillonu se stručnou zprávou „Chceš-li se dnes zúčastnit bitvy, pospíchej kupředu s odvahou!“

Mračna tureckých šípů rychle zahnala Evropany zpět do tábora. Ač železné pláty chránily minimálně urozené pány (kvalitní i méně kvalitní plátová zbroj vysoko byla nad finanční možnosti i většiny příslušníků nižší šlechty) velmi dobře, Turků bylo až příliš mnoho. Bohemund přikázal zarazit štíty do země a za touto štítovou hradbou, první linií bráněnou nejlépe obrněnými a nejstatečnějšími muži byl rozhodnut vytrvat za každou cenu. „Anonymní kronika“ (od neznámého Bohemundova rytíře či spíše jeho písaře) líčí hodiny lítého boje za neustálé palby tureckých lučištníků, kteří se nepřetržitými výpady pokoušeli prorazit a rozbít štítovou zeď. Připomíná obětavost a statečnost žen, které nosily vyčerpaným bojovníkům vodu k osvěžení a pár metrů za bitevní vřavou ošetřovaly raněné a těšily umírající. V boji na blízko však Turci nemohli profesionálům ze západu a jejich dlouhým, na východě nevídaným mečům a sekerám na dlouhých rukojetích opisujících smrtící půlkruhy vůbec čelit. Hrdinně zde bojovali všichni vůdcové svých vojenských sborů a statečný, až zbrklý vévoda Normandský málem padl, když v zápalu boje vystoupil ze štítové zdi. Zbrojnoši, skrčení za velkými štíty dílo zkázy dokonávali bodáním a vrháním oštěpů.

Malé, původně průzkumné turecké jízdní oddíly stále kroužící kolem křižáckého tábora mezitím nalezly jeho téměř nechráněný levý bok. Z pravého boku a z týla tábor spolehlivě chránily bažinaté mokřiny kolem soutoku obou zmíněných říček Levé křídlo bylo jen slabě strážené a turečtí jezdci pálící velikou rychlostí své šípy po zdolání této nevýrazné obrany, kryjící se pouze o povozy vtrhli do tábora a začali pobíjet neozbrojené poutníky doprovázející výpravu. Náhle se však zastavili, otočili a začali křižácký tábor chvatně opouštět. Možná boží zázrak, jak se domnívali zachránění poutníci v táboře, ale v jádru bitevního pole mezitím došlo k zásadnímu zlomu ve vývoji bitvy. Na levé křídlo Seldžuků právě udeřily jízdní a poté i pěší oddíly Godefroye z Bouillonu, které hravě rozmetali vysunutou tureckou jízdu v údolí Kary a východně od nich, přes křovinaté pahorky stejně rychle postupovali Provensálci Raimonda St. Gillese. Bohemund v tento moment, vida že se Turci zmateně přeskupují proti novému nepříteli zprava, vydal povel ke masovému protiútoku ze štítové hradby a v čele jezdců ze všech zdejších křižáckých sborů se vrhl čelně na turecký tábor „jako lev, věřící své síle“, jak obdivně zaznamenala byzantská princezna Anna ve svých zmíněných pamětech.

„Frankové rozsekali vojsko věřících na kusy“ hořekuje arabský letopisec al -Qualánissí. v Damašku. „Zabíjeli, loupili a mnoho mužů jali za své otroky!“ Pod nezadržitelným přívalem křesťanských bojovníků ze dvou stran se celé spojené Arslanovo a Danismedovo turecké vojsko obracelo na divoký úprk. Od naprosté zkázy, plošného vyhubení či zajetí je zachránil jen nedostatek odpočatých koní v křižáckých řadách. Bohemund se u Dorylanea dočkal své vytoužené slávy hrdiny křesťanstva, když na něj zjevně bez odporu ostatního panstva zvučnějších titulů (zejména Robert Courteheuse, jako bratr Viléma Dobyvatele a vévoda z Normandie, byl ve šlechtické hierarchii rozhodně vysoko nad jihoitalským, byť také normandským pouhým pánem z Tarenta) přešlo velení celého předního voje, kdy dlouhé hodiny dokázal energickým velením a osobním příkladem čelit mnohem početnějšímu nepříteli, udržet vratké postavení a zejména korunovat bitvu rozdrcením jádra nepřátelských sil. Kilič Arslan i se svými a danismedovskými generály od Nicey ještě ustupoval, ale od Dorylanea zcela nepokrytě prchal. Nedokázal pochopit že slabší, překvapený a obklíčený nepřítel, zejména méněcenný nevěřící nepřítel mohl jeho obrovskou armádu věřících rozbít na padrť a rozmetat do pustiny. Seldžucké panství, které v té době nezahrnovalo jen Malou Asii ale i celou Sýrii, Libanon a Mezopotámii, bylo ohromeno zprávami ze západu „Když vešlo ve známost toto pokořující střetnutí, nastala zde panika. Zděšení a úzkost nabyly obrovských rozměrů“ pokračuje al Qualánissí. Křesťané, jejichž brzká porážka a opanování samotného Cařihradu se již zdálo být otázkou nedaleké budoucnosti, si povolali ze Západu nezničitelné a neporazitelní šejtány, kterým nelze čelit!

autor www.zapadocesi.info @  
O autorovi

Jméno: Václav Prokůpek
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články
Archiv
Odkazy
Vyhledávání google
Google
 
Web This Blog

© 2006 Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. | Blogger Templates by GeckoandFly.
No part of the content or the blog may be reproduced without permission.
Learn how to make money online.



TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se