17.08.2012 18:20:46
Země eurozóny uvažují o zestátnění bank
Problémy okrajových zemí eurozóny a jejich bank ne a ne skončit. Spíše jsme svědky jejich neustálého prohlubování. Na místě jsou tak dvě řešení: Nechat problémové banky zkrachovat, nebo je zestátnit.

I když problémové země eurozóny mají poetickou zkratku PIGS a potýkají se, se značným zadlužením, můžeme je rozdělit do dvou skupin. Do první řadíme země, které se do dluhových problémů primárně dostaly vinnou nadmíru rozhazovačné státní politiky (Řecko, Portugalsko). Druhou skupinu pak tvoří státy, které sice měly taky velké problémy s udržením rozpočtové stability, ale vaz jim srazilo politické rozhodnutí zachránit banky. To je případ především Irska. Španělsko je určitým mixem obou dvou skupin. A vzhledem k tomu, že se jedná o čtvrtou největší evropskou ekonomiku, je tato úzkostlivě sledována.

Nutno říci, že pohled na situaci ve Španělsku není nijak příjemný. Ekonomika, a to ještě v tom lepším případě, se potýká se stagnací, spíše však zaznamenává pokles, za to nezaměstnanost (zvláště mezi mladými) atakuje hodnoty z doby před dvaceti lety. Výnos desetiletých dluhopisů přesáhl 7 % a dvouleté na tom nejsou o moc lépe.

Je více než jasné, že Španělsko bude nuceno požádat o další pomoc. A aby toho nebylo málo, „za rohem“ tiká časovaná nálož zvaná banky, a to nejenom komerční, ale i tzv. cajas (obdoba německých landesbank). Ty již obdržely pomoc ve výši 30 mld. eur, ale zdaleka to není konečné číslo. Na ně totiž asi nejvíce dopadla ekonomická krize.

Hodně bank půjčovalo developerům, kteří masivně zastavovaly španělské pobřeží, což se dříve či později muselo projevit prasknutím bubliny (v roce 2008 byl nárůst ceny španělských nemovitostí na pětiletém horizontu o více než 160 %). S ekonomickou krizí vyplavaly problémy na povrch. Stavebnictví ve Španělsku bylo v podstatě zlikvidováno a bankám zůstaly v zástavě v podstatě bezcenné nemovitosti.

Aby toho nebylo málo, hodně se banky angažovaly i při půjčování fyzickým osobám, a to nejen na pořízení bydlení. Zajímavostí je, že retailovým klientům masivně prodávaly podřízené dluhopisy a vypadá to, že budou nuceny zopakovat řecký scénář s haircutem. To je politicky citlivá otázka, ovšem investor musí počítat s rizikem.
Možná řešení

Lze vůbec problematickou situaci Španělska nějak uspokojivě vyřešit? Tržně nejčistší řešení by bylo nechat banky zkrachovat. Ale k tomu není politická vůle, nehledě na to, že by to byl zřejmě poslední hřebíček do ekonomické zkázy Španělska. Navíc by to s velkou pravděpodobností znamenalo dominový efekt.

Další z možností je pokračovat v současné praxi, tzn. neustále do bank lít nové prostředky. Jednou z tržně nejkontroverznějších možností je zestátnění bank. Mnozí by před tímto krokem dali přednost jejich bankrotu. Nicméně tento proces v mnoha zemích v minulosti proběhl a podle zvoleného přístupu měl i různé výsledky.

Své o programech pomoci bankách vědí v USA (např. 1980 – 1985), Norsku (1980 – 1985), Japonsku (po 1989), jihovýchodní Asii, ale i státech střední Evropy. Přičemž úspěch české cesty prostřednictvím Konsolidační banky a České konsolidační agentury je zapsán v paměti mnoha lidí a lze důvodně předpokládat, že si Španělé české odborníky na pomoc nepozvou.

O poznání lépe by dopadli, kdyby se inspirovali v Jižní Koreji. Ta v letech 1997 – 1998 byla, stejně jako Thajsko a Indonésie, velmi postižena asijskou bankovní krizí.

Jako řešení bylo ve všech třech zemích zvoleno vznik agentur typu AMC (Asset Management Companies). V Jižní Koreji šlo o KAMCO (Korean Asset Management Corporatioins). KAMCO dosáhlo vysoké míry výtěžnosti (recovery rate), která ve formě celkové míry zotavení dosáhla v roce 2005 úctyhodných 120 % (zajímavé by bylo srovnání s výtěžností v ČR). Důvod tohoto úspěchu bylo, že KAMCO využívala celého spektra metod vhodných pro řešení klasifikovaných úvěrů, včetně sekuritizace a přímého prodeje investorům.

Rovněž korejské řešení lze charakterizovat za rychlé, užívající mezinárodního finančního trhu během úvodních fází konsolidace a následně pak domácího trhu pro klasifikované úvěry v částech pozdějších.

Korejská cesta byla pro stát, bankovní sektor i daňového poplatníka, v porovnání s dalšími asijskými zeměmi, tou nejlepší. Zarážející je, že autoři české cesty, i když korejský způsob znali, jej nepoužili. Jejich motivem bylo asi něco jiného, než očista bankovního sektoru.

Nejnověji se pak Španělé mohou inspirovat americkým programem TARP, který však nemá zdaleka tak pozitivní výsledky jako uvedená korejská cesta.

Vzhledem k neochotě španělských politiků nechat banky zkrachovat (kdo by si chtěl nechat ujít image zachránce), se jeví jako zestátnění ta lepší ze špatných variant. Pozitivem je, že by to mohlo mít alespoň částečný dopad na budoucí chování majitelů jiných bank. Ti by věděli, že při přílišném hazardování a nevěnování se správě banky o ni mohou snadno přijít.

Zatím však jdou politici na ruku nezodpovědným manažerům bank, kteří příliš riskují a pak při ztrátě hřeší na to, že banky, jež řídí, jsou příliš velké na to, aby padly. V každém případě bude Španěly (či evropské daňové poplatníky) stát záchrana desítky miliard euro.
autor www.zapadocesi.info @  
O autorovi

Jméno: Václav Prokůpek
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články
Archiv
Odkazy
Vyhledávání google
Google
 
Web This Blog

© 2006 Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. | Blogger Templates by GeckoandFly.
No part of the content or the blog may be reproduced without permission.
Learn how to make money online.



TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se