18.06.2012 19:09:24
Řecko se podrobilo diktátu EU
Řecko čelí nezáviděníhodné volbě mezi přijetím podmínek „Trojky“ s tím, že budou trpět pokračováním a prohlubováním socioekonomické krize, do čehož patří i pětiletý záporný růst, více než 23% nezaměstnanost a astronomický nárůst chudoby z méně než 15% na více než 40%) a s hromadami sebevražd, nebo odmítnout „memorandum“ a nejspíš být odříznuti od financování z euro-zóny a z kapitálových trhů se skoro žádnými rezervami k proplácení platů, penzí a veřejných služeb.

Ačkoliv okamžité náklady vytržení z katastrofických podmínek uvalených bankéři euro-zóny jsou možná vysoké, otvírají možnosti transformace vnitřních a vnějších vztahů a struktur, které Řecko uvedly do epicentra této hrůzy.



Krize jako příležitost?

Vleklá a nekončící sestupná spirála řecké ekonomiky a životní úrovně, zkázonosné a destruktivní politiky prosazené před tím dvěma dominantními stranami (PASOK a Nová demokracie) přesvědčivě předvedly, že řecký „kapitalismus“ a integrace s Evropským společenstvím byly naprostou katastrofou; co zkusila otestovat minimální standardy lidské existence a pohořela při tom. Pouze dogmatičtí praví věřící ve vnitřní přednosti údajného ‚kapitalismu‘ a Evropského společenství mohou nadále žvanit o „potřebě“ pokračovat s tou samou politikou „úspor“, které zdevastovaly životy 80% lidí, zavřela polovinu podniků sídlících v této zemi a nezvládly poskytnout práci polovině mladé pracovní síly (do 30 let věku).

Hluboká krize ukazuje potřebu základních změn v organizaci ekonomiky, naléhavost nového politického vedení a žádoucnost nového politického systému, který by se zodpovídal široké většině.

Staré vládnoucí oligarchie jsou totálně zdiskreditované. Existujícími vazbami s Evropským společenstvím ekonomika jen krvácí: ty jí poskytují půjčky, které prohlubují zadlužení a ekonomiku předávají pod zámořské bankéře. ‚Integrace‘ do Evropského společenství je ve skutečnosti obrovskou sací pumpou, která stlačuje ekonomiku a životní úroveň, jen aby bohatství země vyrvala ve prospěch zámořských držitelů dluhopisů.

Žádný z tzv. ‚kapitalistů‘ či politiků toho starého řádu pro to neposkytne žádný validní argument. V minulosti ekonomiku plundrovali; v současnosti vytahují a transferují zbytkové bohatství za hranice; a pro budoucnost mohou slíbit jen více toho samého.

Základním problémem nejsou ty otřesné podmínky současnosti, nýbrž příležitost, která tu existuje pro základní transformaci. Problémem je střih takové transformace z naprosté zkázy do spravedlivé, dynamické a účastnické ekonomiky. Problémem, na který transformace narazí, jsou závadné strukturální charakteristicky i rysy chování v současné řecké společnosti, jejím zřízení i ekonomice. Řecko je hluboce uvázlé v dědictví kultury všeprostupující korupce státostran a kleptokracie i opulentních nákladů na armádu i klientskou byrokracii. Ze všeho nejdůležitější je, že Řecku dominují elity zaměřené na dobývání rent, které jen předstírají, že jsou to kapitalisté, avšak kořistí ze státu a zámořských dávek od bankéřů a států euro-zóny.

Účinná transformace vyžaduje, abychom se nejdříve utkali s negativním dědictvím minulosti, abychom spatřili, které návrhy jsou schůdné a nezbytné.



Negativní dědictví dluhového bankrotu: Řecko není Argentina

Mnozí radikální kritici ‚zbídačování‘ a dluhové krize v Řecku citují „Argentinský příklad“ dluhového bankrotu (více než 100 miliard dolarů) a její schopnosti střihnout pro sebe úspěšný model zotavení a růstu založený na ‚sebe-financování‘. Zastánci této kritiky ignorují hluboké rozdíly v ekonomických a sociálních strukturách obou dvou zemí stejně jako jejich odpovídajícího umístění v regionálních ekonomikách.

Argentina byla na dně krize ve skutečnosti v horší situaci než je dnes Řecko. Nezaměstnanost se vznášela mezi 25% - 30% a v některých obvodech obývaných pracující třídou i přes 50% v porovnání s 24% v Řecku. Hladina bídy v Argentině přesahovala 45% obyvatelstva, v Řecku překročila jen 35%. Deprese v Argentině vedla k negativnímu růstu přibližně 20% a to trvalo více než 3 roky, což se rovná ztrátě Řecka během posledních 5 let.

I přes startovní pozici, kdy byly v těžší a horší situaci, měla Argentina několik strategických výhod.

V první řadě v Argentině bylo vyhnání vládnoucí elity, co je táhla do krize, pod vlivem masového lidového povstání (prosinec 2001 až leden 2002). V Řecku, ač se masové demonstrace určitě politizovaly, mobilizovaly a radikalizovaly část voličstva, radikální koalice usilující o moc (SYRIZA) zapustila kořeny do voličstva ale teprve teď. Zadruhé, argentinské povstání bylo trvalým procesem a masy nezaměstnaných v povstaleckých hlídkách blokovaly veškeré silnice a dopravu jako vyjednávací nástroj, jímž zajistili, aby se zdroje přesměrovaly ze splácení dluhů k dávkám rodinám nezaměstnaných pracujících a do oživení ekonomiky. V Řecku nemá ta ohromná armáda nezaměstnaných ani dost organizačních schopností k zajištění trvalé blokády dopravy ani nemůže spoléhat na sousedská sdružení a odborové organizace s ničím víc než s opakovanými jednodenními odstávkami práce a pochody.

Argentina okamžitě drasticky devalvovala svou měnu – tím, že přestavila její ukotvení na dolar – z jedna ku jedné, na tři ku jedné a vysoce tím zvedla konkurenceschopnost exportu argentinských produktů. Centristicko-levicový režim podporoval nahrazování drahých dovozů místní produkcí. Argentina na rozdíl od Řecka nebyla součástí měnové unie a mohla si nastavit svůj vlastní směnný kurz. Řecko je svázané eurem a muselo by přejít na drachmu, aby převzalo kontrolu nad svými financemi, směnnými kurzy a nástroji monetární a investiční politiky.

Argentina vlastnila podstatný průmysl – výrobní sektor, který za krize zahálel, ale s pracovníky, inženýry a managementem schopným reagovat na nové stimulační programy. Argentina měla navíc i dynamický, vysoce konkurenceschopný sektor agro-průmyslu, vedla svět v produkci hovězího, obilovin a sóji stejně jako energetické a minerální bohatství – ropu aj., a to centro-levicový režim mohl aktivovat.

Během 30 let členství v Evropské unii Řecko ve skutečnosti zažívalo tváří v tvář levných a lepších dovozů z rozvinutých kapitalistických zemí jako Německo, Francie, Holandsko a další erozi své už tak mizerné výrobní i zemědělské základny. Na rozdíl od Argentiny dostalo Řecko miliardy dolarů v „transferech“, kompenzačních fondech k vylepšení své ekonomiky a konkurenceschopnosti a k přípravě na svou plnou integraci (snížení tarifních bariér). Ovšem tyto „transfery“ nebyly směrovány do produktivních aktivit ani jednou ze dvou vládnoucích stran ani jejich tzv. ‚kapitalisty‘ či ‚farmáři‘. Vládnoucí strany těchto transferů použily k vybudování rozsáhlé mašinérie patronátu nad voličstvem; prohýřili ty prachy v předražených státních zakázkách, aby se napakovali stavebníci zapojení do neproduktivních stavebních projektů (včetně toho mnohamiliardového švindlu kolem Olympijských her). Desetitisíce nezaměstnaných a stranických loajalistů zaplavovaly národní, regionální a místní byrokracii, čímž se zvedala spotřeba a blokovaly se smysluplné produktivní aktivity.

Tzv. kapitalisté konstruovali jako by „produktivní“ projekty, ale pak půjčky a dávky od EU transferovali na investice do místních i zámořských nemovitostí a luxusních nákupů. Řecká elita transferovala půjčky na londýnská, švýcarská a kyperská bankovní konta – přičemž vláda se k tomu upsala jako konečný ručitel.

V zemědělském sektoru byli mnozí vlastníci pozemků doktoři, dentisté, právníci a vysocí veřejní činovníci, kteří vlastnictví několika tuctů oliv nebo pomerančovníky používali k získání nízkoúročených půjček k dovozu bezcelních luxusních vozidel a ke stavbě druhé a třetí rekreační chaty. Mnoho farmářů, kteří dostali půjčky a granty, si koupilo půdu na domy pro rodiny svých dospělých dětí nebo na nájemné Zimmer frei pro turisty či za to poslali své syny a dcery na zámořské university.

A to nejdůležitější, ekonomická elita – bankéři, rejdaři, stavební a realitní magnáti – politici a spekulanti stahovali miliardy z transferů Evropského společenství ve formě neprůhledných půjček kamarádíčkům a ve formě honorářů, tanagerských odměn za zařízení kreditů a správu penzijních fondů.

Evropští bankéři, vládní činitelé a vývozci si byli ve skutečnosti vědomi, že tyhle „transfery“ se rabují – ale vezli se s tím ze zjevných důvodů ekonomických a politických zisků: ty lukrativní úrokové platby plynuly do jejich šrajtoflí; exportéři si převzali řecký spotřební trh; bankéři a investiční společnosti našli ochotné managery penzijních fondů ‚otevřené‘ pochybným investicím. I turisté si spolu se sluníčkem užívali dovozů, které jim připomínaly domov: vídeňské řízek, anglické světlé pivo, holandský sýr. Řecko navíc utratilo 15% svého rozpočtu za armádu, sloužilo NATO k plnění úkolů a zajištění základen.

Na rozdíl od povrchního pohledu, Řecku nevládli žádní kapitalisté – usilovní podnikatelé a podnikatelíčci a farmáři - jak se nám někteří političtí vědci snaží namluvit. Řecko bylo pod vládou rozsáhlé třídy kleptokratů, daňových únikářů a rentiérů, kteří tunelovali, zadlužovali a prožírali zemi, přičemž investovali za mořem. Technologicky bylo Řecko mezi nejzaostalejšími agrárními zeměmi. Jejich v zahraničí vycvičení a vzdělaní profesionálové se vrátili, aby se ‚adaptovali‘ do kleptokraticko-rentiérské kultury: většina z nich měla několik postů jak ve veřejných tak v soukromých aktivitách, což garantovalo protekcionářství a konflikty zájmů.

Souhrnně Řecko není Argentina. Řecký bankrot je naprostou nezbytností, aby začali s procesem přechodu k produktivní a spravedlivé ekonomice. Ale to strašlivé řecké dědictví vyvolává celé série nových problémů a výzev, a to jen s málo ekonomickými zdroji a při absenci vůdčí produktivní třídy.



Těžká cesta z krize

Jakákoliv cesta z řecké krize bude těžká, složitá a svízelná – uvážíme-li tu ekonomicky „spálenou zemi“, kterou levicová vláda (LV) zdědí. První a nejpodstatnější starostí LV bude ukončit tu zděděnou politiku a zvláště dohody s „Trojkou“, které požadují další masová propouštění veřejných zaměstnanců, redukci sociálních služeb, krácení minimálních mezd a penzí. Nová LV potřebuje zavést řady naléhavých opatření, aby se tak vyhnula ekonomickému bankrotu.

Je absolutně jasné, že evropští bankéři a euro-režimy budou Řecko chtít potrestat za provinění vůči jejich „paktu o zbídačování“. Pokud by mělo Řecko po zavržení paktu o zbídačování uspět, tak se euro-bankéři děsí, že i jiné země – Španělsko, Portugalsko, Itálie, Kypr a Irsko by jej mohly následovat.

Řecko, jakmile Trojka odřízne financování, by následně mělo suspendovat splátky dluhů, zavést tuhou kontrolu kapitálu a zmrazit bankovní vklady k zabránění odlivu kapitálu. LV by měla svolat série nouzových komisí, co by (1) zajistili alternativní zdroje nouzového financování z několika rezervních fondů s držiteli eur. Musí shánět půjčky od Ruska, Iránu, Venezuely, Číny a jiných států neovládaných Trojkou, (2) udělat si inventuru dostupných sice potenciálně produktivních podniků – ale zbankrotovaných firem či těch v potížích, zadlužených podniků – a převést je na státem sponzorovaná a zaměstnaneckými pracovníky vedená družstva, (3) prověřit veřejné zadlužení, aby se určilo, co lze klasifikovat jako ‚legitimní‘ (půjčky směřující do produktivních činností) nebo nelegitimní (půjčky, co obohacují spekulanty, korumpují kontraktanty a politické vůdce), (4) vypátrat a označit zámořské državy bohatých Řeků, kteří se zapojili do mnohaletých multi-milionových úniků daní a co si hrabali nelegální příjmy přes nesplácené půjčky a praní peněz. Řečtí auditoři by měli předkládat požadavky věřitelům eurozóny, že tito by si mohli vybírat splátky dluhů z bankovních kont bohatých Řeků, co si vyprali prachy a uložili je v Londýně, Zurichu, Frankfurtu, New Yorku a jinde.

Zásadou LV by mělo být „ti, kdo si vzali půjčky, aby z nich profitovali, by je měli zaplatit.“ Evropští bankéři, kteří půjčovali zkorumpovaným politikům a kleptokratickým businessmanům musí předpokládat ztráty za to, že pochybili při uplatňování „bonitní analýzy“ – dohledu nad životaschopností těch aktivit, které financují. Konec konců všechny soukromé podniky své zisky ‚ospravedlňují‘ „rizikem“, které podstupují. V případě Řecka požadují euro-bankéři, aby soukromé bankovní půjčky a jejich splátky byly „garantovány“ státem (bez ohledu na to, jak mizerně byly spravovány), což hrozí ‚morálním hazardem‘: Garancí profitu bankéřů bez ohledu na ‚zdraví‘ jejich projektů podněcuje k opakování nezřízených spekulací takových, jaké se ukazují v Řecku během posledních 30 let.

LV by měla zneplatnit ilegální půjčky (těch je naprostá většina) a znovu projednat posuv toho zbytku na delší časové období, jež by záviselo na ekonomickém zotavení.

To, co by se mělo uznat, je že minulé řecké vlády (ač byly formálně volené) se zapojily do ilegálních aktivity, což narušilo jak jejich skutečnou suverenitu, tak i produkceschopnost a životní základnu veškerého lidu.

To, co není přijatelné, je přinutit veškerý lid, aby obětoval své životy, protože řecká menšina si půjčovala, aniž by investovala nebo zámořským věřitelům splácela. V současnosti jsou kleptokratičtí milionáři „krytí“ a jejich ilegální mnohamiliardová konta u euro-bank a državy nemovitostí jsou chráněny těmi samými bankami, které se dožadují plateb od řecké vlády. Jejich současné požadavky jsou založeny na brutální demolici životní úrovně pro veškerý lid. Co se týče nesplacených pohledávek, by řecká LV mohla přenést daňové dluhy řeckých daňových únikářů k věřitelům, což by jim umožnilo vrhnout se na zámořská konta svých řeckých klientů.

LV vláda by mohla samo-financovat zotavení drastickými změnami rozpočtových priorit: hlavní osekáním svého vojenského rozpočtu. Řecké vojenské výdaje jako procento jejich celkového rozpočtu jsou v Evropské unii jedny z nejvyšších. Omezením výdajů na operace NATO, zámořské vojenské expedice a četné vojenské základny by mohla LV dát přednost investicím do průmyslu a služeb.

Řecko potřebuje (1) růstovou daň – plošný poplatek ode všech živnostníků – nájemné profese, držitelé krámků, hotýlků aj. – aby se zajistilo, že i tito platí svůj podíl na financování nové ekonomiky. Zatímco se ti nesmírně bohatí zapojovali do mega-švindlů a daňových úniků, tak stejně to dělalo 50% živnostnického sektoru, který imitoval jejich chování na mikroúrovni, (2) turistickou daň – na letištích, trajektech, zastávkách turistických lodí – s tuhým dohledem a čistkou nad zkorumpovanými výběrčími daní a celními úředníky, kteří udržovali ty obrovské úniky v provozu. Uvěznění zkorumpovaných činitelů by mělo být povinností. (3) Daň z nemovitostí, která odráží skutečnou hodnotu půdy a majetku, zvláště u nepoužívané nebo neobdělávané půdy. (4) Daně z finančních transakcí a nakonec daň z daňových výjimek pro hlavní banky, korporace a tzv. stavební developery.



Využití nevyužívaných nebo málo využívaných lidských zdrojů

Nová vláda má mnoho zdrojů ‚lidského kapitálu‘ – statisíce nezaměstnaných mladých vzdělaných lidí, které lze mobilizovat na pracovní zapojení do produktivních aktivit pomocí selektivních veřejných investic do prioritních oblastí, zvláště mimo „region velkých Atén“.

Existuje řada regionů a ostrovů, které mají potenciál poskytnout příjmy a zaměstnanost, když se to bude řádně řešit Jedno z nejvýznamnějších je zpracování potravin; jednou z mnoha perverzností řecké ekonomiky je výroba a export jablek a citrusových plodů do Německa s následným dovozem džusů. Dalším z pochybením je navázání místního potravinářství a zpracovatelství do 14 milionového turistického sektoru. Většina potravin a vybavení je dovezená; z většiny dovolenkových balíčků mají prospěch nadnárodní a cizí dopravní agentury. V důsledku toho si řecká ekonomika a pracovní síla odvádí jen maličký podíl z celkového příjmu od jejich „hlavního sektoru“. Řecko s jeho 300 dny slunce je ideálním místem pro rozvoj solární energetiky.



Novou ekonomiku nelze budovat s Kleptokraty z minulosti

Jak bylo zmíněno výše, má jen málo skutečných podnikatelů, pokud vůbec nějaké, kteří by investovali do svého vlastního zisku, investice do výzkumu a vývoje a do modernizace svých podniků.

Podniky veřejného sektoru jsou přeplněny zaměstnanými ‚členy stran‘, některými jen virtuálně ‚kteří se tam ani neukáží‘; a mnoho odborů ve veřejném sektoru je zapojeno do protekčňáctví a poskytování vícečetných zaměstnání na úkor efektivních služeb, ziskovosti a dlouhodobých rozvojových strategií. Podniky veřejného sektoru vyžadují nějaký druh znovu-znárodnění, aby vytvářely výnosy a příjmy k financování nových jobů v nových podnicích. Management veřejných podniků by se měl přenést z rukou ‚držitelů doživotních teplých místeček‘ k dynamickým pracovníkům – podnikatelským – týmům inženýrského managementu, kteří mají širší rozhled a kvality pro aktivitu v nové ekonomice.

Penzijní fondy a další úspory se musí mobilizovat spolu s miliardami zadrženými státním dluhovým bankrotem, aby se zaplatily současné výdaje (penze, platy, základní dovozy atd.), ke stimulaci oživení produktivity spolu s podnikateli, kteří projevují ochotu k přestavbě ekonomiky a kteří projevují ochotu spolupracovat na aktivizaci produktivity a zaměstnanosti. Veřejné zisky by měly financovat převzetí těch továren a služeb, které jejich předchozí majitelé opustili, jejich pracovníky, a takových podniků jsou tam tisíce.

Veřejný sektor musí převzít vedení v investicích, jež budou sloužit produkci k tvorbě „důvěry“ mezi malými a středními výrobci. Veřejný sektor musí převzít vedení při vyjednávání s potenciálními věřiteli a ekonomickými partnery mimo euro-zónu: nové trhy a finanční uspořádání se stanou nezbytností, pokud eurozóna odřízne veškeré financování v důsledku dluhového bankrotu nebo moratoria.

Je tu nebezpečí, že SYRIZA vyhlásí bankrot, ale nebude mít připravený žádný alternativní nouzový plán reakce na odříznutí od eurozóny. Tváří v tvář ofenzivě EU a MMF a nedostatku alternativ část SYRIZA (např. bývalý odboráři PASOK) z toho mohou vycouvat a usilovat o přijetí nějakého druhu „znovuvyjednaného“ paktu … který by je rozdělil a podvrátil výhled na skutečně životaschopnou a radikální transformaci a odsoudil tak Řecko k jeho katastrofické sestupné spirále.



Závěr

SYRIZA vyrostla ve vážného uchazeče o státní moc pomocí nejpustošivější krize kapitalismu, která postihla Západoevropské země od Druhé světové války. Získala přívržence pomocí své dynamické organizace členstva odspoda a relativní soudržnosti svých různorodých složek. Je průhledná a přímo odhaluje korupci a tunelování dominantních stran a její image jako strany s ‚čistýma rukama‘ ji protlačila do obliby širokého spektra různých třídních, regionálních a generačních skupin. Ovšem v samé hlubině té krize, při totálním vytunelování a vyprázdnění pokladny kleptokratickou politicko-podnikaveckou třídou vytvořilo nesmírně těžký terén, z nějž by se měla spustit nezbytná transformace. Ta nová vláda může a musí garantovat suverenitu národa odmítnutím imperiálního diktátu a ukončit veškerou další degradaci („zbídačování“) řeckého lidu.

Emancipace vyžaduje, aby nejdříve a v první řadě to nové vedení zaujalo vedení v kladení obětí: osekaly se všechny ty prebendy z úřadu, platy a závazky k zámoří. Nové sociální priority vyžadují, aby se zařídilo osekání vojenského rozpočtu – základen, NATO a nákupů zbraní. Noví vůdci musí euro-bankéřům říci, aby si vybírali splátky z účtů zahraničních miliardářů, kteří si to půjčili, vysáli to ze země a nyní si to schraňují v těch samých bankách.

Levice se musí přesunout od kritiky k praktickým činům; od teoretizování k tvorbě pracovních míst! Řecko s novou vládou může to zbídačování s otevřeným koncem a zahnívání ukončit. Musí ale změnit své místo v mezinárodní ekonomice. Tohle je při konečné analýze ta poslední nejlepší naděje Řecka.

Prof. James Petras
autor www.nezavisliobcane.eu @  
0 Komentáře:
přidat komentář
<< domů
 
O autorovi

Jméno: Václav Prokůpek
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články
Archiv
Odkazy
Vyhledávání google
Google
 
Web This Blog

© 2006 Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. | Blogger Templates by GeckoandFly.
No part of the content or the blog may be reproduced without permission.
Learn how to make money online.



TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se