12.06.2012 20:48:23
ANO 2011: Jak reformovat ekonomiku ČR
To, že česká ekonomika je v krizi, zní už dneska takřka jako klišé. Vysoký schodek státního rozpočtu, vysoké státní zadlužení – to jsou jenom jedny z mnoha problémů, se kterými se potýká dnešní česká společnost. Nízký přírůstek HDP, nevhodná struktura ekonomiky, relativně vysoká nezaměstnanost a mnohé další problémy již dlouhodobě sužují českou společnost a brání jejímu dalšímu přirozenému rozvoji.

Je zřejmé, že ne za všechny tyto problémy si může Česká republika sama. Mnohé je pochopitelně způsobeno současnou celosvětovou ekonomickou krizí. Přesto se nelze jen donekonečna vymlouvat na globální charakter této krize. Ta ostatně v mnoha směrech jen jasně ukázala na mnohé, dlouhodo-bě neřešené problémy – a celkem zdravě nutí i k poněkud hlubšímu, dlouhodobějšímu zamyšlení.

Čím dál více se ukazuje, že současná česká vláda není plně s to krizi jako takovou řešit. Je to dáno vnitřním pnutím v rámci koalice, ne příliš zdravým děním uvnitř jednotlivých stran, nemalou roli hraje i nízká odborná úroveň celé řady jejích členů (je spíše smutné, když se ministrem stane člo-věk, který o svém resortu neví prakticky nic). Ale leccos je způsobeno i samotnou konstrukční filosofií této vlády, vytvořenou již při jejím sestavování, když sama vláda se označila za vládu rozpočtové zodpovědnosti.

Na první pohled zní toto heslo oprávněně. Vždyť vysoký schodek státního rozpočtu je opravdu zásadním problémem – plně se ukázalo, že již nelze žít na úkor budoucnosti, jak to bylo dosud praktikováno. Současné dění v Evropě, kdy díky příkladu Řecka a mnoha dalších států zásadně klesá ochota bank půjčovat vládám na jejich nezodpovědnou ekonomickou politiku způsobilo, že již nelze mechanicky obnovit stav, který zde byl před krizí. Ostatně - plývání státních financí v mnoha případech dosahovalo takových rozměrů, že bylo až absurdní. Evidentně bylo třeba zásadně změnit styl, šlápnout na brzdu dosavadnímu trendu. Je ale otázkou, zda samotné provedení a pojetí tohoto kroku je činěno optimální formou.

Šetření a úsporná opatření – to je bezesporu správný krok. Ostatně lze říci, že šetření a zamezení plýtvání by mělo být stálou součástí ekonomické politiky – a to i v době dostatku, nikoliv až v době krize, kdy na mnohé kroky je v podstatě již pozdě. Otázkou ovšem je, jaké konkrétní kroky k úspo-rám by měly být realizovány, nemají-li ohrozit samotné fungování ekonomiky. I mnohé příklady ze zahraničí přitom ukazují, že neuvážené úsporné kroky mohou situaci spíše zhoršit, místo aby ji vy-lepšily – a jejich celkový efekt je tak nulový či dokonce záporný.

Bohužel, mnohé kroky současné vlády ukazují, že právě tento faktor naprosto podceňuje. Problém státního dluhu je tak řešen na úkor problémů jiných – a těch přitom česká ekonomika má víc, než se na první pohled může zdát.

Jedním z takových problémů může být např. vysoká závislost české ekonomiky na automobilovém průmyslu. O tomto problému se hodně mluvilo hned po vypuknutí ekonomické krize v r. 2008, kte-rá ukázala, že česká ekonomika je automobilovým průmyslem do jisté míry uměle nafouknuta – a ukázalo se, že jakýkoliv negativní jev v tomto sektoru může českou ekonomiku fatálně negativně ovlivnit. Díky různým prorůstovým opatřením v sousedních státech (šrotovné v Německu) se tento problém zdál jako vyřešený. Faktem je, že byl spíše jenom oddálen – a v brzké době může opět pro-puknout s plnou silu – spolu s dalšími, neméně závažnými problémy.

Situace tak je možná závažnější, než se může zdát. Vždyť dnešní stav způsobuje, že čím dál větší množství občanů považuje za lepší minulý komunistický režim – a to především v oblasti ekono-mické! Mnozí lidé tak oceňují dřív než kdykoliv předtím stabilitu, jistoty, sociální rozměr ekonomi-ky. Spolu se stoupající nedůvěrou v politické představitele státu (mimořádně nízká popularita vlády, radikální kritika současného dění v parlamentu) tak klesá i důvěra politicko-ekonomický systém jako takový.

Právě tato krize důvěry je možná nejzásadnějším problémem české politiky – a ten se projevuje i v rovině ekonomické. Čím dál více lidí ztrácí důvěru v budoucnost, pocit perspektivy. Lidé by zřejmě byli ochotni i k mnohem zásadnějším úsporným opatřením (ovšem za předpokladu, že politické elity půjdou příkladem, což se ale neděje. tento stav má pochopitelně neblahý vliv na motivaci , na podnikatelskou aktivitu, neblaze neprojevuje i na přístupu k šetření apod.

Obyvatelstvu tak dnes chybí především ono světélko na konci tunelu, ona naděje, že po překonání určitého krizového období bude situace mnohem lepší. Lze to nějak napravit?

Řešením je skutečná ekonomická reforma. Reforma, která nebude zaměřena na toliko jeden pro-blém (státní dluh), ale bude řešit ekonomiku mnohem komplexněji. Reforma, která bude řešit i další nebezpečné krizové momenty, jako je např. nevhodná struktura ekonomiky, nevhodná struktura průmyslu – a lepší využití osobnostního potenciálu České republiky.

Právě využití lidského potenciálu je přitom asi nejbolavějším místem české ekonomiky – a tedy i největším prostorem pro reformu. Tento faktor byl přitom mnohými vládami v minulosti zcela přehlížen – a neprávem. Vždyť právě lidský potenciál je vlastně tím nejcennějším, co surovinově poměrně chudá Česká republika má!

Zdaleka nejde jen o nezaměstnanost jako takovou, která je zhruba na evropském průměru. Jde spíš o strukturu této nezaměstnanosti a o její příčiny. I Česká republika se potýká se stejným pro-blémem jako mnohé další obdobné státy – nižším zájmem o celé široké skupiny zaměstnanců.

Výrazně stoupá nezaměstnanost mladých lidí – absolventů škol, kteří se potýkají s bludným kruhem (nemám práci, protože nemám praxi a nemám praxi, protože nedostanu práci). Klesá zaměstnanost lidí nad 50 let, což je závažné i vzhledem k prodlužujícímu se věku odchodu do důchodu. A i lidé v produktivním věku, ideálním pro dosahování těch nejvyšších výkonů často nemají zaměstnání, odpovídající jejich kvalifikaci a schopnostem – jejich osobnostní potenciál tak zdaleka není využit. České republice a její ekonomice se tak ztrácí hodnota, kterou lze jen těžko nějak vyvážit. Čím dál větší počet lidí má pocit, že společnost jako taková o ně ani nestojí.

Jak tento stav napravit? Asi nepomohou věčné řeči o znalostní ekonomice, kterou mnozí politici zahledění do své pohodlnosti často nejsou s to pochopit. Nepomůže ani např. nějaké masivní nalití financí do resortu školství pro získání většího množství vysokoškolsky vzdělaných lidí – vždyť v jejich počtu již dnes je Česká republika nad evropským průměrem. Ostatně i tito lidé často mají obtíže se svým uplatněním! Je otázkou, zda má i vysokoškolsky vzdělaný člověk uplatnění v „zemi montoven“, kdy často takový člověk zastává pozici, na kterou by mu stačilo vzdělání nižší! Za takové situace by nějaké zásadnější navýšení prostředků ministerstva školství bylo jen pouhým vyhozením peněz.

Celý problém tak je třeba chápat mnohem komplexněji, v plné jeho šíři, se všemi zdánlivě vedlej-šími souvislostmi. Zároveň je zapotřebí problém vnímat i z s určitou časovou perspektivou – vždyť je zřejmé, že takovéto reforma by byla poměrně dlouhodobá, výrazně by překračovala rámec jedno-ho volebního období (z toho důvodu je třeba dosáhnout širšího společenského konsensu – a to nejen s opozicí, ale např. i odbory, různými profesními organizacemi apod.). Je proto třeba zapojit i prvky moderního plánování, vytváření dlouhodobých strategických vizí apod. Jedním ze zásadních kroků, které by mohly vést k naplnění těchto cílů je vytvoření myšlenkových trustů.

Lepší využití myšlenek, nápadů, intelektuálního potenciálu obyvatel České republiky – to je v podstatě asi nejpalčivější problém české ekonomiky. a dalo by se říci, že mnohé další problémy z tohoto jen vyplývají. Na druhou stranu je ale nutno si přiznat, že jde o jev velice dlouhodobý - a rozhodně se nejedná o nějaký produkt polistopadové éry. a má kořeny až v rakousko-uherské mo-narchii. Výrazně se na tomto jevu podepsal i komunistický systém, kterému tento stav v podstatě vyhovoval. především se pak na tomto stavu podepsala normalizace, s jejímiž následky se tak de facto dodnes potýkáme.

Rozhodně nelze říci, že by Češi jako národ byli línější než národy jiné, jak je mnohdy některými mediálními kruhy lacině podsouváno. Češi ani nejsou o nic hloupější – naopak i díky bohatému zastoupení zahraničních firem v ČR se ukazuje, že jsou velice vynalézaví a nápadití. Právě nápa-ditost, schopnost přinášet zajímavá a originální řešení je jedním z charakteristických prvků českého národa – a tak i největším bohatstvím státu a jeho ekonomiky. Bohužel příznačné je, že tento poten-ciál ani zdaleka není využíván! Lze připomenout celou řadu vynálezů a objevů, které byly dílem Čechů – ale v samotné České republice přitom nenašly uplatnění. Mnohdy takoví lidé dosáhli úspěchů spíše v zahraničí, mnohé vynálezy díky byrokracii upadly do zapomnění – a v brzké době byly objeveny v jiných zemích jinými vědci! Je zřejmé, že tímto jevem česká ekonomika nesmírně ztrácí.

Je zřejmé, že tento stav je dnes již v podstatě neúnosný. Globalizace způsobila, že Česká republika se již nemůže profilovat jako země s levnou pracovní silou. Úroveň mezd je sice výrazně nižší než v Německu či dalších západních zemích, ale je mnohem vyšší než v mnoha chudých rozvojových zemích, kam mnohé západní firmy přenášejí svoji výrobu. Další státy, jako Čína či tzv. nově indu-strializované státy ačkoliv již přestávají být „levnými“ zeměmi, pokročily ve svém vývoji natolik, že jsou schopny samy vyvíjet know-how srovnatelné s tím, jaké nabízejí západní země.

Česká republika proto chce-li obstát, musí přijít s něčím jiným – se skutečnou reformou ekono-miky. Ta by měla být zaměřena nikoliv na jeden dílčí ekonomický problém, ale na celkové ozdra-vění ekonomiky, na lepší využití přirozených dispozic. Určitou cestou, řešením by tak mohlo být vytvoření jakýchsi myšlenkových trustů

Myšlenkové trusty

Jedním ze zásadních problémů, se kterými se česká ekonomika potýká je relativně nízká efektivita a využitelnost vědeckých kapacit. Ty navíc mnohdy nejsou dostatečně koncentrovány, častým je-vem je relativně malá spolupráce mezi jednotlivými pracovišti, která si navzájem konkurují, místo aby spolupracovala. Relativně nízká je i celková efektivita, kdy v české vědě a výzkumu je až příliš mnoho základního výzkumu (výrazně vyšší procento než jiných zemích). Z toho pak zákonitě vy-plývá i častý jev – nízká využitelnost výzkumných prací v praxi, především pak ze strany velkých firem, které jsou přitom na výzkumu a moderních technologiích existenčně závislé. Nedostatečný transfer technologií z jednotlivých výzkumných center a ústavů do průmyslových firem je pak jed-ním z hlavních důvodů, proč český průmysl začíná do značné míry zaostávat! V některých oblas-tech si sice i nadále udržuje svoji špičkovou úroveň, jeho celková úroveň ale klesá. Častým jevem navíc je silná byrokracie, kvůli které mnozí talentovaní vědci raději odcházejí do zahraničí, přičemž často již ani nepočítají s návratem.

Problém není tak jen např. ve výdajích na vědu. Ty jsou stále relativně nízké a česká věda by si bezesporu zasloužila větší pozornost, přesto procentuelně jsou tyto výdaje srovnatelné s výdaji ob-dobných států (Polsko, Slovensko aj.). Nelze proto situaci řešit jen nějakým masivním, extenzivním nalití státních financí do výzkumu. Je navíc zřejmé, že vzhledem k celkovému stavu státního roz-počtu a nízkému manévrovacímu prostoru takový krok do značné míry není možný. Problém a jeho řešení je tak někde trochu jinde

Mnohé je dáno spíš systémem jako takovým. Např. Česká akademie věd je stále až příliš strnulá, přebyrokratizovaná, do jisté míry uzavřená sama do sebe. Klesá v ní ochota hledat nová, alterna-tivní řešení, používat netradiční myšlenkové přístupy. Mnohé ústavy navíc pak nemají dostatečnou spolupráci se soukromým sektorem, který by přitom plody jejich práce mohl plně využít. Příznačná je i určitá nedůvěra ke všemu, co není státní, kdy vše komerčně zaměřené je bráno jako cosi princi-pálně špatného. Ne příliš dobrá je i spolupráce s různými státními firmami či firmami ne přímo stá-tem ovládanými. Rozhodně nikoliv ideální je i spolupráce s vysokými školami. Do mnohých ústavů tak přicházejí lidé, kteří mají sice dobrou teoretickou přípravu a mají značných rozsah vědomostí, chybí jim ale především schopnost tyto přednosti využívat. Relativně nízká nápaditost, tvůrčí akti-vita je pak mnohdy dál bržděna byrokracií, zkostnatělostí – a často i vyslovenou nechutí k tomu, co je netradiční a co se nějak vymyká zaběhlým myšlenkovým schématům. Mnohdy chybí i důraz na praktickou využitelnost a na ekonomickou efektivitu, kdy mnohdy dochází k vývoji zařízení sice špičkové úrovně, ale nízké reálné praktické využitelnosti

Možná právě zde je cesta k zlepšení stavu – vyšší, co nejlepší propojení vysokých škol, výzkum-ných ústavů – a soukromých firem. Pro všechny zmíněné to může znamenat značný posun. Vysoké školy získají potřebnou reflexi, získají i dobrý přehled o tom, co se od jejich absolventů předpoklá-dá. Ti pak získají díky systémů různých stáží (lze poukázat na obdobné velice dobré systémy v USA a Japonsku) nejen znalosti, ale i tolik potřebnou praxi, nebude tak docházet ke stavu, kdy mnozí absolventi jsou pro nedostatek praxe mnohdy zcela diskvalifikováni na trhu práce. Výzkumné ústa-vy budou moci pak mnohé z těchto absolventů plně využít – třeba i v projektech, na kterých absol-venti pracovali již v průběhu svého studia. Budou mít také lepší reflexi ze soukromého studia – bu-dou vědět, na co se vlastně mají ve svých výzkumech zaměřit ( je ovšem zřejmé, že právě tato snaha o efektivnější zaměření jednotlivých ústavů bude narážet na silný odpor byrokracie, pro kterou je pochopitelně mnohem lepší dnešní, byť de facto již neudržitelný stav). Zcela jistě vyšší spolupráce se soukromým sektorem může přinést i určité navýšení finančních prostředků, byť to asi nebude tak zásadní, jak by bylo potřeba.

Nejvíc ovšem by z takovéto spolupráce získal soukromý sektor – různé průmyslové, výrobní a vý-vojové firmy. Ty získají velice kvalitní pracovní sílu – absolventy vybavené jak praxí, tak i dosta-tečnou tvůrčí invencí. Získají potřebné znalosti, přehled - budou tedy moci mnohem lépe určit, kde je příležitost pro jejich uplatnění, kde jsou mezery na trhu apod. V neposlední řadě pak získají i moderní know–how - a na něm mohou postavit samotné své podnikání.

Samozřejmě nejvíc ovšem získá stát. Takto formované myšlenkové trusty se přec mohou stát páte-ří jeho ekonomiky. Lze ostatně poukázat na notoricky známý příklad Finska a firmy Nokia, kde se do jisté míry šlo právě touto cestou – a bylo dosaženo výrazných, zásadních úspěchů, díky nimž fin-ská ekonomika překonala krizi vzniklou po rozpadu bývalého sovětského bloku. Je zřejmé, že díky zaměření na moderní technologie a výrobky s vyšší přidanou hodnotou bude takováto ekonomika přinášet výrazně vyšší ziskovost než v případě ekonomiky založené na zpracování surovin, případně na výrobě jednoduchých produktů (kde Česká republika výrazně ztrácí konkurenceschopnost díky růstu rozvojových zemí – a to včetně zdánlivě zaostalých zemí afrických). Takový stav by se jistě odrazil i na státním rozpočtu, kdy výběr vyšších daní by mohl výrazně snížit deficit státního rozpoč-tu a připravit jej na různé krizové, již dnes očekávané momenty (výrazné stárnutí populace,čím dál větší nedostatek surovinových zdrojů atd.). Výrazně by stoupla konkurenceschopnost české ekono-miky a její stabilita – nepodléhala by tedy již tolik různým výkyvům. V neposlední řadě by se také zamezilo odlivu mozků do zahraničí, pozitivem je i lepší udržitelnost životního prostředí.

I z toho důvodu lze říci, že pro dosažení takovéhoto stavu může nejvíce udělat stát, právě od něj by tak měla vycházet počáteční aktivita. Ostatně – kdo jiný než stát by měl přijít s touto iniciativou? Vysoké školy jsou dnes do značné míry svázány nedostatkem prostředků, ale i lidských zdrojů v dů-sledku dosud nerealizované školské reformy (která by navíc s tímto vytvářením trustů mohla být propojena. Výzkumné ústavy jsou svázány svojí tradicím, svojí byrokracií, zpohodlnělostí. Souhro-mému sektoru pak chybí finanční prostředky – v důsledku celosvětové krize, ale i v důsledku ne-zdařené privatizace let devadesátých. Právě stát by tak mohl hrát zásadní roli hybatele a moderátora celého procesu jako takového.

I zde je zřejmé, že by nepomohlo pouhé nalití financí do systému jako takového, kdy by stát takovéto trusty a vývojová centra začal budovat sám. Napjatý státní rozpočet, potažmo rozpočet ministerstva průmyslu a obchodu (pod nějž by takováto agenda asi spadala) nic takového neumož-ňuje – a nějaké zásadní zlepšení nelze očekávat ani v blízké budoucnosti. Tím by ostatně nebyl řešen i zásadní problém – tedy spolupráce se soukromým resortem. Nabízejí se ovšem jiné cesty. Jednou z nich je vytváření společných podniků, kde by se rovnoměrně podílely školy, soukromé firmy – a patrně i odpovídající státní instituce. Je ale pravděpodobné, že takovýto systém by vedl postupně k určité strnulosti, těžkopádnosti – a tedy i nízké efektivitě, Jako mnohem lepší se jeví cesta investičních pobídek.

Investiční pobídky jsou v České republice spojené především nesociálně demokratickou vládou M. Zemana (1998-2002). Dnes, s odstupem let je zřejmé, že výrazně napomohly při překonání ce-losvětové ekonomické krize r. 1997. Lze říci, že dnes pro překonání dnešní krize je tento přístup ještě vhodnější než tehdy.

Problémem této politiky bylo ovšem samotné pojetí investičních pobídek. Ty byly pojaty přede-vším jako prostředek k okamžitému snížení nezaměstnanosti (opět se tak ukázalo, jak nebezpečné je zaměřit se toliko na jeden z ekonomických problémů a řešit jej na úkor problémů ostatních). Byly tedy zaměřeny především na výrobu, na technologicky nenáročné, často zjevně již zastaralé pro-dukty: klasickým příkladem je např. továrna Philips v Hranicích na Moravě, která byla budována za značných nákladů ze strany státu a její životnost přitom byla jen velice krátká. Díky této politice se tak z České republiky brzy stala „země montoven“, kde navíc jako pracovní síla jsou často využívá-ni zahraniční pracovníci. Chybným byl i přístup, kdy zvýhodňovány byly především zahraniční firmy na úkor domácího kapitálu.

Je zřejmé, že tato politika měla brzy negativní následky. V ekonomice jako takové se brzy začal projevovat pokles aktivity domácích firem, snižovala se kvalita podnikatelského prostředí. Ekono-mika jako taková byla výrazně deformována, klesala její transparentnost, efektivita – a především dlouhodobá udržitelnost. Přesto zrušení investičních pobídek jako takových vládou M. Topolánka se ukázalo jako zásadní chyba.

Plně se totiž ukázalo, že neplatí starý bonmot že nejlepší investiční pobídkou jsou nízké daně (jejichž politiku ale pravicová vláda de facto nerealizovala kromě dosti pochybné rovné daně z příj- mů). Možná platil kdysi, neplatí již ale v dnešní globalizované ekonomice, pro kterou je příznačná vyšší aktivita nejen různých nadnárodních firem, ale i mnoha státech jako takových (typický je ten-to aktivní přístup především pro státy BRIC, které příznačně zaznamenávají vysoký a stabilní růst). Samotná výše daní tak pro mnohé společnosti není tak zásadní, mnohdy naopak je firmami mnohem více požadována transparentnost, lepší vymahatelnost práva, nízká korupce, celková zdravost a sta-bilita domácí ekonomiky atd.

Cestou k řešení dnešní situace by tak mohly být opět investiční pobídky, ovšem mnohem moder-něji a lépe pojaté. Ty by měly být zaměřeny nikoliv na nějakou masovou výrobu, ale především na moderní technologie, na know-how, znalosti. Mělo by se tak jednat především o výstavbu určitých vývojových center, zaměřených právě na získání nového know-how – a tato centra by pak byla v přímém napojení na výrobní podniky, na výrobní sektor. Ten by se na jejich budování měl zásadně podílet, měly by být vytvářeny především na jeho investiční aktivitě. Dané vynaložené prostředky by pak mohl stát těmto firmám kompenzovat především různými daňovými úlevami, odpisy nákla-dů na vývoj z daní atd. Stát jako takový by se pak stal především jakýmsi moderátorem, koordiná-torem celého procesu jako takového. Stát by pak přirozeně zajišťoval i transparentnost procesu jako takového.

Je samozřejmé, že samo toto vytvoření myšlenkových trustů pomocí systému investičních po-bídek není univerzálním, všeřešícím lékem pro českou ekonomiku. Souběžně s tím by musely přijít i další kroky, jako např. vyšší diplomatickou aktivitu pro získání nových exportních příležitostí (bohužel lze konstatovat, že dnes dochází k pravému opaku – viz např. rušení ambasád v celé řadě perspektivních zemí). Stejně tak lze předpokládat, že tento krok sám o sobě by nepřispěl výrazněji k vyřešení nezaměstnanosti jako takové, když vzniklé společnosti by byly typické ani ne tak kvan-

titou jako spíše kvalitou své pracovní síly, přímo by zaměstnaly jen relativně menší množství lidí. Na druhou stranu příklad USA ukazuje, že takovéto moderní vysoce ziskové firmy jsou do značné míry schopny utáhnout zbytek ekonomiky, kdy vzniká mnohem větší prostor pro služby atd. Tento přístup by ale mohl především v výrazně přispět k celkovému ozdravění české ekonomiky, přiblížil ji k moderním trendům a zlepšil by její schopnost vyrovnávat se s výzvami budoucnosti

Tato práce vznikla i díky využití některých myšlenek již zemřelého M. Adama, bývalého ministra školství a předsedy bývalé ČSS.
autor Ing. Václav Prokůpek, Ph.D., české reformy.cz @  
0 Komentáře:
přidat komentář
<< domů
 
O autorovi

Jméno: Václav Prokůpek
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články
Archiv
Odkazy
Vyhledávání google
Google
 
Web This Blog

© 2006 Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. | Blogger Templates by GeckoandFly.
No part of the content or the blog may be reproduced without permission.
Learn how to make money online.



TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se