03.06.2012 23:40:27
Arabské jaro a pokus o změnu režimu v Sýrii
O Arabském jaru se obecně diskutuje z hlediska výhledů na demokracii. Úplně stejně významný je i nárůst apelů – naposledy v Sýrii – na intervenci zvnějšku, by se dosáhlo změny režimu, což převrací převažující pojetí mezinárodního řádu.

Moderní koncept světového pořádku vyvstal roku 1648 s Vestfálskou smlouvou, která ukončila Třicetiletou válku. V tomto konfliktu vyslaly soupeřící dynastie armády napříč politickými hranicemi, aby nastolily své soupeřící náboženské normy. Tahle verze úsilí o změnu režimů ze 17. století vyhubila asi třetinu populace střední Evropy.

Aby se zabránilo opakování těchto jatek, oddělila Vestfálská smlouva mezinárodní politiku od domácí. Státy postavené na národní a kulturní jednotě získaly suverenitu uvnitř svých hranic; mezinárodní politika byla omezena na jejich interakce přes stanovené hranice. Pro zakladatele tohoto nového konceptu národní zájmy a vyváženosti mocí tlačila na omezení role síly, nikoliv její rozšiřování; to udržování rovnováhy vytlačovalo někdejší nucené nábožensko-politické konverze obyvatelstva.

Vestfálský systém evropská diplomacie rozšířila po celém světě. I přes zatěžkávací zkoušky obou světových válek a příchod mezinárodního komunismu, suverénní národní stát vytrvale přežíval jako základní jednotka mezinárodního řádu.

Na Středním východě Vestfálský systém nikdy plně neplatil. Historické kořeny v tomto regionu měly jen tři muslimské státy: Turecko, Egypt a Irán. Hranice dalších odráží rozdělení kořisti ze zrušeného Otomanského impéria mezi vítěze První světové války, přičemž se braly jen malé ohledy na etnická a sektářská rozdělení. Tyto hranice bývaly od té doby hojně zpochybňovány, často vojensky.

Diplomacie odvíjející se od Arabského jara nahrazuje Vestfálské principy rovnováhy generalizovanou doktrínou humanitárních intervencí. V tomto kontextu se na občanské konflikty nahlíží mezinárodně prizmatem obav o demokracii či to správné sektářství. Vnější mocnosti požadují od úřadující vlády, aby vyjednávala s oponenty za účelem transferu moci. Ale protože pro obě strany je tohle obecně otázka přežití, tak tyhle apely obvykla doléhají k hluchým uším. Když jsou obě strany srovnatelně silné, tak nějaká forma vnější intervence včetně užití vojenské síly vyvolá zhroucení vzájemného patu.

Tato forma humanitární intervence se liší od tradiční zahraniční politiky, neboť se vymyká apelům na národní zájmy či na mocenskou rovnováhu – která zavrhuje či postrádá morální dimenzi. Ospravedlňuje se nikoliv překonáním strategické hrozby, nýbrž odstraněním podmínek považovaných za porušení jakýchsi universálních principů veřejné správy.

Pokud se to přijme jako princip zahraniční politiky, pak z této formy intervence vyvstanou širší otázky ohledně strategie USA. Považuje se Amerika být zavázanou podporovat každé lidové povstání proti jakékoliv nedemokratické vládě, včetně těch, které dosud považované za důležité k udržení mezinárodního systému? Je např. Saúdská Arábie spojencem jenom, dokud se na jejím území nerozvinou veřejné demonstrace? Jsme připraveni uznat i dalším státům právo intervenovat jinde ve jménu příbuznosti společné víry nebo etnicity?

Současně se neztrácí ani tradiční strategický imperativ. Změna režimu téměř ze své definice vytváří imperativ k vytvoření národa. Když se to nezvládne, sám mezinárodní řád se začne rozpadat. Mapě pak mohou dominovat černé prostory znamenající nezákonnost, jak k tomu už teď došlo v Jemenu, Somálsku, severním Mali, Libyi a severozápadním Pákistánu, a ještě k tomu může dojít v Sýrii. Kolaps státu se může zvrhnout na teritorium hostící teroristy nebo dodavatele zbraní proti sousedům, kteří v při absenci centrální autority nebudou mít žádné možnosti se jim bránit.

V Sýrii se mísí volání jak po humanitární, tak po strategické intervenci. V srdci muslimského světa pomáhala Sýrie pod Bašárem al Assádem Iránu s jeho strategií pro Levantu a Středomoří. Podporovala Hamás, který odmítá izraelský stát, a Hizballáh, který podvrací soudržnost Libanonu. Spojené státy mají jak strategické, tak i humanitární důvody upřednostňovat pád Assáda a podněcovat mezinárodní diplomacii vedoucí k tomuto konci. Na druhou stranu, ne všechny strategické zájmy by hrály ve prospěch rozpoutání války, kdyby naopak nebyl ponechán žádný prostor pro diplomacii.

Jak se tak uvažuje o vojenské síle, musí se vyřešit ještě několik věcí, co za tím jsou: Probíhá to během urychlovaného stažení Spojených států z vojenských intervencí v sousedním Iráku a v Afghánistánu, jak lze ale potom ospravedlnit nový vojenský závazek v tomto regionu, zvláště takový, který se bude potýkat s podobnými problémy? Vyřeší ten nový přístup – s menší mírou otevřené strategie a vojenských akcí a více nasměrovaný diplomatickým a morálním otázkám – vyřeší ta dilemata, která otrávila už předchozí úsilí v Iráku a Afghánistánu, což vedlo ke stažení a vnitřnímu rozdělení Američanů? Nebo znamenají ty potíže vsadit prestiž USA a morální kredit do výsledku, u kterého budou mít Američané ještě méně pák, aby ho vytvarovali do konečné podoby? Kdo nahradí svržené vedení a co o nich víme? Zlepší ten výsledek podmínky pro lidi a bezpečnostní situaci? Nebo nám hrozí zážitek jak s Talibánem, vyzbrojeným Amerikou, aby bojoval proti Sovětské invazi, který se však pro nás ukázal být bezpečnostním problémem?

Rozdíl mezi strategickou a bezpečnostní intervencí se stává významným. Světová komunita definuje humanitární intervenci konsensem, tím ovšem přichází obtíže, které obecně toto úsilí limitují. Na druhou stranu, intervence, ať už jednostranná nebo založená na koalici svolných evokuje odpor u zemí, které mají strach z uplatnění této politiky na jejich území (jako Čína a Rusko). To tudíž ztěžuje i dosažení domácí podpory pro tohle. Doktrína humanitární intervence je v ohrožení, že uvízne mezi svým maximalismem a schopností to realizovat; jednostranná intervence bude na úkor mezinárodní i domácí podpory.

Vojenská intervence, humanitární i strategická, má dvě předběžné podmínky: Zaprvé konsensus na vládě po svržení těch současných, který je kritický. Je-li stanoveným cílem odstranění určitého vládce, může ze vzniklého vakua vzniknout nová občanská válka, jelikož ozbrojené skupiny se porvou o nástupnictví a země venku si mohou vybírat různé strany. Zadruhé politické cíle musí být jasné a dosažitelné za dobu, kterou jde doma ustát. Pochybuji, že syrská otázka takovými testem projde. Nemůžeme si dovolit být zavlečeni tím či oním opatřením do zabřednutí do vojenského konfliktu, který bude nabývat ve vzrůstající míře sektářský charakter. V reakci na jednu lidskou tragédii si musíme dát pozor, abychom neuspořádali jinou. Při absenci jasně definovaného strategického konceptu, světový řád, který eroduje hranice a míchá dohromady mezinárodní a občanské války, nikdy opravu nemůže nabrat dech. Je zapotřebí určitých nuancí, abychom dosáhli perspektivy, z níž tu proklamovanou absolutnost uvidíme jasněji. Tohle je problém, který nemá politickou stranickost, a měl by se tak vyříkat v národní debatě, se kterou teprve začínáme.


Zdroj: washingtonpost.com
autor www.vaclavprokupek.cz @  
0 Komentáře:
přidat komentář
<< domů
 
O autorovi

Jméno: Václav Prokůpek
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články
Archiv
Odkazy
Vyhledávání google
Google
 
Web This Blog

© 2006 Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. | Blogger Templates by GeckoandFly.
No part of the content or the blog may be reproduced without permission.
Learn how to make money online.



TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se