29.05.2012 19:35:54
Adolf Branald - 1. část: Dědeček automobil
Toužil napsat detektivku, což se mu nikdy nepovedlo. Zato napsal na třicet jiných knih, z nichž některé vycházejí s úspěchem dodnes. Vzpomeňme třeba romány Dědeček automobil, Vizita nebo Báječní muži na okřídlených ořích. Adolf Branald, muž, který zemřel před dvěma lety, by se letos, 4.10. dožil sta let.

JAKO FILMOVÝ HEREC skončil kariéru ve třinácti. Prodával automobilové oleje, byl pianistou v jazzovém souboru, jako úředníka v bance ho lákala zlatá klec s nápisem Enchange-Office, v níž pan Lederer kouřil doutník a odpočítával louisdory. Jenže trčel v eskontu a ne a ne se dostat blíž k mramorovému pultu. Byl spolehlivým výpravčím vlaků, ale nikdy přednostou stanice.

Nakonec se stal úspěšným spisovatelem. Kterou z jeho mnoha knih přednostně připomenout? Poslední vydal Adolf Branald před pěti lety. Vzpomínky na nejbližší a dlouholeté přátele pojmenoval Tichý společník.

OSOBNÍ SETKÁNÍ
Je to už řádka let. Živý hlas mi do telefonu vysvětluje: Vystoupíte z metra, pak půjdete směrem na Spořilov, až k samoobsluze. Uděláte vpravo v bok a dojdete na konec ulice. Zelený plot. Číslo 56. Ahoj, na shledanou. Branku mi po zazvonění přišel otevřít štíhlý, pečlivě oholený a učesaný muž výrazné tváře, v šedivém roláku, na zvídavých očích velké brýle Pomocník diktafon zůstal schovaný. Můžete ho samozřejmě zapnout, nechám to na vás. Ale já jsem vždycky dával přednost atmosféře. Možná proto mi po chvíli povídání předvedl stereoskopické obrázky z kabaretu Moulin Rouge z roku 1887 se slavnou tanečnicí kankánu La Goulue, tedy Louise Weberovou, kterou maloval Toulouse-Lautrec, ukázal mi zvonek, kterým zatlačil v Plzni herec Kaška oči mrtvému J. K. Tylovi, několik zbytků po požáru Národního divadla.

BÝT U TOHO
Atmosféru, chcete-li, dokonalou znalost prostředí, cítíme ze všech jeho knih. První byla Stříbrná paruka v roce 1947. Stručně řečeno, je kronikou hereckého rodu a kočovné společnosti. ,,Chtěl jsem potěšit otce ze zklamání, že syn z herecké rodiny se hercem nestane.“ Přesto zůstal filmový a divadelní svět Adolfu Branaldovi vrostlý napořád. ,,Já vidím dodnes tatínka,“ vzpomínal, ,,jak stojí na rampě a režíruje. Z dodaného materiálu, ale přidává i něco ze svého, vlastní branaldovskou představu. Kreslí mluvící a zpívající obraz. Dokonce někdy i obraz ze života … Až časem jsem pochopil, že já knihy nepíšu, já si je režíruju.“ Jako přímý svědek si mohl splnit dávný sen a napsat téměř pětisetstránkovou knihu My od filmu. ,,Psal jsem ji s přesvědčením, že nikdo jiný by ji už asi takhle nenapsal,“ řekl mi. Nebyla to žádná sebechvála. Vždyť před kamerou začínal s prvním českým filmovým hercem Josefem Švábem-Malostranským v hlavní roli ve filmu Venoušek a Stázička už v roce 1922 a o více než třicet let později se na chvilenku objevili s Milošem Formanem s kamerou jako bratři Lumierové v Dědečkovi automobilu. Adolf Branald nejen vylíčil osudy průkopníka naší kinematografie Jana Kříženeckého, ale sám zastihl třeba Ottu Hellera a Karla Lamače jako snaživé mládence, kteří ve svých začátcích tahají kulisy, stativ a učí se filmovat. Důvěrná znalost místa a lidí je patrná v knize reportáží Ztráty a nálezy i v románu Vizita o osudech lékařů, sestřiček a pacientů, podle něhož natočil režisér Karel Kachyňa známé filmy Pozor, vizita! A Sestřičky. Adolf Branald strávil se svolením primáře čtyři měsíce v bílém plášti v nemocnici, prošel všechna oddělení, držel noční služby, chodil na vizity. Tady, v nemocnici, padají snad všechny rozdíly vnějšího světa, tady se potkávají lidé s různými dokázal bezprostředně vstoupit do děje, do fascinující a poutavé reportáže a vzít s sebou i čtenáře, získat a udržet si jeho důvěru. Jen výjimečně mu fakta nestačila – a tady, opět jako Kisch, použil logické fantazie. Několikrát mu na besedách čtenáři říkali: Vy jste to měl snadné, nahrál jste si lidi na pásek a měl reportáž hotovou. Netušili, kolik práce, hledání a vlastní životní zkušenosti se skrývalo v pozadí, některou postavu třeba poskládal z několika jiných. Ne, žádný magnetofon neměl. Ani blok. Reportáž, říkával, není jen záznam toho, co autor slyší a vidí, ale i toho, co jeho postavy cítí … Nedovedu si vymýšlet, všechno musím prožít, vidět, ohmatat si. Stávalo se mu, že když ve vymezených hranicích něco domyslel, dodatečně a s překvapením zjistil, že je to pravda. Co si může autor přát víc? Dalším příkladem může být román Severní nádraží nebo Lazaretní vlak. Spisovatel byl přece výpravčím na různých stanicích v okolí Prahy a končil na Masarykově nádraží. Měl v sobě ,,dráhu“ jako nikdo jiný.osudy. Prožívat by ovšem nestačilo. Měl podobný dar a schopnost jako Egon Erwin Kisch.

autor www.vaclavprokupek.cz @  
0 Komentáře:
přidat komentář
<< domů
 
O autorovi

Jméno: Václav Prokůpek
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články
Archiv
Odkazy
Vyhledávání google
Google
 
Web This Blog

© 2006 Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. | Blogger Templates by GeckoandFly.
No part of the content or the blog may be reproduced without permission.
Learn how to make money online.



TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se