27.04.2012 16:34:16
Le Monde: V horách Kosova UCK mučí Srby
Svědectví o únosech a vraždách. Dvanáct let po konfliktu, který přivedl srbskou provincii s albánskou většinou na cestu k nezávislosti, vyšetřování a svědectví odhalují násilnosti, které páchali příslušníci Kosovské osvobozenecké armády (UCK). Jejich oběti byly jak mezi srbskými civilisty, tak i z řad politických rivalů. Několik měsíců po vstupu mírových jednotek KFOR do Kosova, 27. října 1999, se padesátiletý učitel Budimir Baljošević se čtyřmi přáteli pokoušel uniknout z „ghetta", jímž se pro Srby stalo město Orahovac/Rahovëc. Místní Rom, Agron N., se nabídl, že je za 1 200 německých marek (600 euro) na osobu provede do Rožaje v Černé Hoře. Agron N. měl dobré důvody, proč požadovat tak vysokou částku: pracoval u Ochranného sboru Kosova (TMK), jednotek, které měly pod kontrolou NATO zajišťovat „sociální návrat" bývalých bojovníků Kosovské osvobozenecké armády (UCK). Srby prchající z Orahovace se mu podařilo převést už ve čtyřech případech předtím. Pracoval jako zedník na výstavbě nové základny TMK v sousedním městě Djakovica a právě tam se stopy pěti Srbů ztrácejí.

„Zastavil jsem se, abych vyhledal švagra, který měl jít s námi. Nechal jsem Srby v autě. Když jsem vyšel ze švagrova domu, někdo na mě volal, abych se schoval, a mezitím nějací lidé odvlekli Srby, o nichž od té doby nemám žádné zprávy," vysvětluje N., který nakonec sám „kvůli bezpečnosti" zvolil několikaměsíční exil v srbském městě Novi Pazar.

Baljoševićův bratr se pokoušel získat informace o zmizelých už mnohokrát, ale vždy bez úspěchu. „Byli se u mě podívat italští vojáci KFOR, také policisté OSN, ale nic nového nevím." Osud zmizelých je bohužel tragicky banální.

Negovan Mavrić provozuje malou kavárnu v obci Velika Hoća, srbské enklávě vzdálené několik kilometrů od Orahovace/Rahovëce, a současně řídí místní pobočku Asociace rodin zmizelých osob. Ukazuje seznam mrtvých a zmizelých z obce: ostatky devatenácti Srbů odvlečených v letech 1998 a 1999 se našly, ale šedesát čtyři osob stále chybí, z toho je pětapadesát Srbů a devět Romů.

První srbský civilista tady byl zabit 12. května 1998, když propukl střet mezi srbskou policií a bojovníky UCK o kontrolu oblasti Orahovace, v níž v té době žilo mnoho Srbů. Poslední únos se stal 28. července 2000, víc než rok po zavedení mezinárodního protektorátu.

Dnes jsou kopce obklopující obec Velika Hoča osázeny vinnou révou. Krajina je obklopena krásnými vrcholky hor, které tvoří hranici mezi Kosovem a Albánií: masivy Šar a Paštrik, hory Has a trochu dále na sever, k Černé Hoře, jsou hory Prokletije.

Dříve v celé oblasti Orahovac/ Rahovëc, do níž zdejší osada spadá, žili Albánci a Srbové bez konfl iktů. Jenže od června 1999 se počty Srbů náhle snížily na sedm set ve Veliké Hoči a tři další stovky jich žily v ghettu v Orahovaci. Předtím jich bylo deset tisíc. Byli vyhnáni ze smíšených měst Zočiste, Opteruša a Retimlije.

Většina Srbů, kteří „zmizeli" z Orahovace, byla unesena hned po červenci 1998, kdy UCK vpadla do města. Větší skupina srbských civilistů z vesnice Retimlje byla odvedena na základnu ozbrojenců v sousední vesnici Semetište. Ženy byly osvobozeny čtyři dny později prostřednictvím Mezinárodního výboru Červeného kříže, zatímco muže, mezi nimiž byl i šestnáctiletý mladík, již nikdo nikdy nespatřil. Některá těla byla identifi kována mezi ostatky, které byly v dubnu 2005 objevený desítky kilometrů odtud, ve vesnici Volujak u města Klina. Pětadvacet těl tam bylo hozeno do společného hrobu.

Olgica Boženičová, uprchlice z Orahovace, která žije v Bělehradu, bojuje za pravdu v Asociaci zmizelých rodin. Ztratila dva bratry, strýce a bratrance, celkem deset příbuzných. Tvrdí, že zprávy získává od bývalých albánských sousedů, které gerila také několik měsíců zadržovala pro obvinění z kolaborace se srbským režimem. Podle jejich svědectví byli Srbové z Orahovace drženi nejprve v hlavní základně UCK v této oblasti, ve vesnici Drenovac/Drenovcë, a po skončení války je odvlekli do Devy, vesnice v horách Has přiléhajících k albánské hranici.

Zdá se, že UCK přeměnila bývalá kasárna jugoslávské armády, po jejím odchodu v červnu 1999, ve vězeňský tábor. Přeživší muži z Orahovace byli potom odvedeni do města Kukës v Albánii a pak do Drače na pobřeží, kde je podle albánských svědků kdosi viděl živé ve vězení UCK ještě v roce 2001. Každopádně se lze domnívat, že většina Srbů unesených před koncem války byla zavražděna ještě v Kosovu. Stopy těch, kteří byli uneseni po nástupu jednotek NATO, se naopak ztrácejí, i když se o hypotéze o zavlečení do Albánie mluví už dlouho.

Na podzim 1999 vedl pátrání Šefko Alomerović, předseda Helsinského výboru ve městě Novi Pazar v Sandžaku. Alomerovič zemřel v roce 2003 a jeho zpráva se nedá najít. V rozhovorech, které poskytl v roce 2000, ale tvrdil, že navštívil pět zajateckých center v Kosovu. Byla to menší zařízení, často garáže nebo průmyslové budovy na okrajích měst, v nichž bylo zadržováno od deseti do padesáti zajatců. Celá síť táborů byla řízena velitelem známým jako Mala, který se ve skutečnosti jmenuje Aluš Aguši a je příbuzný Ramuše Haradinaje (1).

Rodiny zmizelých se pokoušely „vykoupit" své příbuzné a někteří svěřili prostředníkům značné sumy, ale k úspěchu to nikdy nevedlo. Někteří Srbové přitom mohli být drženi jako rukojmí s vidinou, že by mohli být vyměněni za albánské vězně zadržované v Srbsku - těch bylo koncem roku 2000 asi osm stovek.

Tajné stezky a zdi mlčení

K žádné takové výměně ale zřejmě nikdy nedošlo. Podle některých zdrojů bylo mnoho zadržovaných popraveno v roce 2001, když Bělehrad přijal zákon o amnestii a Albánce podezřelé z příslušnosti k UCK propustil. Některá místa v Kosovu, kde byli zajatci zadržováni, sloužila jako „etapové tábory" před transferem do Albánie. A Šefko Alomerović byl první, kdo začal mluvit o obchodu s lidskými orgány, o mezinárodní zločinecké síti, pro kterou pracovala UCK.

Žádné vyšetřování se ale jeho odhaleními nezabývalo a mezinárodní instituce přítomné v Kosovu, včetně mise OSN, kterou tehdy řídil Bernard Kouchner, je navíc rovnou odmítly. Alomerović, známý obránce lidských práv a dlouhá léta oponent Miloševičova režimu, tehdy poukazoval na „zeď mlčení" (2) KFOR, která popírala, že by kdekoli v Kosovu existovalo jakékoli detenční středisko.

Také Carla Del Ponteová, bývalá generální prokurátorka Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY), ve svých pamětech hovoří o zdech mlčení, na něž narazila, když chtěla vyšetřovat mizení srbských civilistů a hypotézy o obchodu s lidskými orgány. (3)

Jak Dick Marty zdůrazňuje v mnoha rozhovorech, které poskytl po zveřejnění zprávy, jíž ho pověřila Rada Evropy, „všichni v Kosovu" věděli nejen o zmizení srbských civilistů, ale také o zadržování mnoha albánských „kolaborantů", kteří během války podporovali srbský režim. Například prištinský deník Bota Sot od roku 1999 ještě nepřestal odsuzovat fyzickou likvidaci příznivců Demokratické ligy Kosova v čele s Ibrahimem Rugovou. Situaci shrnuje Bajruš Morina, šéfredaktor listu Bota Sot: „Od roku 1999 bylo v Kosovu zabito kolem tří tisíc osob a jenom šest set zločinů bylo objasněno. Hodně se mluvilo o krevních mstách, ale ve velké většině případů šlo o politické zločiny." Deník sám zaplatil krvavou daň: dva jeho novináři byli zabiti a šéfredaktor Morina musí mít už roky stálou ochranu ozbrojené bezpečnostní služby.

Deník pravidelně otiskuje informace o zajateckých centrech v Kosovu a v Albánii, kde byli Albánci obvinění z „kolaborace" vězněni. Letos před tribunálem v Mitrovici začal proces se dvěma bývalými veliteli UCK. Před soudem stojí Sabit Geci a Riza Aljaj, kteří jsou obviněni z vážných zločinů v táboře Cahan v horách na severu Albánie.

Malá horská vesnice Cahan bojovníkům UCK během války sloužila logisticky a zároveň byla základnou pro dobrovolníky, kteří se šli bít do Kosova. Zdejší rodák Bedri Cahani přiznává, že obyvatelé Cahanu pašovali cigarety a že on sám se na podzim 1997 nechal naverbovat, aby po nocích převáděl bojovníky přes hory. UCK tehdy jako základnu používala stará kasárna albánské armády opuštěná roku 1992, jejichž budovy se vypínají nad vesnicí.

Mluví svědek zvaný Z. Z.

Muž vystupující jako Z. Z. strávil dva a půl měsíce v pekle Cahanu a má v procesu proti Gecimu a Aljajovi vystoupit jako jeden z důležitých chráněných svědků. Hovoří o systematickém špatném zacházení a mučení. Někteří vězni byli nuceni ke vzájemnému sexu, jiní podstoupili předstíranou popravu. „Jsem pravděpodobně vězněm, který strávil v Cahanu nejdelší dobu a nikdy jsem tam neviděl jiné vězně než Albánce," říká Z. Z. a dodává, že v Cahanu viděl i nejdůležitější šéfy UCK, mezi nimiž byl také Hašim Thaçi, současný premiér Kosova.

Všichni, kdo byli v Cahanu během války zadržováni, byli stejně jako Z. Z. aktivisty Demokratické ligy Kosova z měst Kukës a Kruma. Ve zprávě Dicka Martyho pro Radu Evropy je podtržena zvláštní role frakce uvnitř UCK, která se nazývala „skupina z Drenice". Marty k nim řadí jména Hašim Thaçi, Azem Syla, Xhevat Haliti, Kadri Veseli, Fatmir Limaj, Sabit Geci nebo Riza Aljaj. Tito staří velitelé gerily jsou sice původem z Drenice, ale společný mají hlavně jiný bod: všichni patří k Lidovému hnutí Kosova, k tajné skupině s marxisticko-leninskou inspirací. Byli to „enveristé" - příznivci stalinského režimu Envera Hodži.

Potomci bajraktarů

Jejich hnutí se zrodilo v albánské diaspoře ve Švýcarsku a ovládalo širokou síť tajných bojovníků v Kosovu. Byli to rovněž oni, kdo přišel s iniciativou založit UCK sdružující několik skupin partyzánů operujících v Kosovu, zvláště v oblasti Drenica. Nejslavnějšího z těchto partyzánů, „legendárního velitele" v Kosovu zbožšťovaného Adema Jašariho zabila 6. března 1999 srbská policie. Jeho bratranec Gani Geci, který také patřil k prvním bojovníkům UCK, v roce 2001 o vlas unikl atentátu. Původ jeho rodiny se odvozuje od bajraktarů, „vesnických rytířů" z doby Osmanské říše. V minulém funkčním období byl Geci zvolen do parlamentu.

„Zůstali jsme věrni Ibrahimu Rugovovi. Pro nás znak UCK znamenal jen svazek spolubojovníků. Když přišla skupina ze Švýcarska, tak jsme je uvítali. Měli peníze, nabízeli zbraně, ale rychle jsme pochopili, že je zajímá jen a jen uchopení moci," přemýšlí Gani Geci v přijímacím pokoji své přepychové vily a dodává: „Oni nakonec nebojovali se Srby. K tomu měli NATO. Bojovali výlučně proti jiným Albáncům, aby získali absolutní moc a nakonec zavedli v Kosovu vlastní pořádek."

Taková tvrzení potvrzuje i zpráva NATO z roku 2003, která naznačuje, že Xhevat Haliti je „kmotrem" sítě kontrolující v Kosovu většinu nezákonných aktivit - od pašování drog po prostituci. Haliti byl také notoricky znám jako agent Sigurimi, tajné služby ve stalinské Albánii. Byl jedním z hlavních šéfů sítě, kterou Martyho zpráva označuje jako „skupinu z Drenice", byť se přitom ve skutečnosti shoduje s nynějšími vládnoucími strukturami Demokratické strany Kosova (PDK).

Aby dosáhla svých cílů, opírá se PDK o mocný nástroj: Shërbimi informativ i Kosovës (SHIK), zpravodajskou službu, kterou řídí Kadri Veseli a Azem Syla. Koncem roku 2009 bylo Kosovo otřeseno svědectvím bývalého agenta SHIK Nazima Bllaca, který veřejně přiznal vraždu albánského spolupracovníka srbské policie. Bllaca čeká ve střežené budově na svůj proces, dále se ale veřejně vyjadřuje. V rozhovoru z ledna letošního roku pro deník Koha Ditore přiznal, že SHIK zabila „šest set lidí v měsících, které následovaly po zřízení mezinárodního protektorátu, za rok celkem tisíc lidí".

Jazyky se v Kosovu začínají rozvazovat, hlavně pokud jde o násilnosti spáchané UCK na Albáncích obviněných z kolaborace nebo zastávajících jiné politické názory. Na druhé straně ale zatím nikdo nechce mluvit o osudu zmizelých Srbů. Muž známý jako Z. Z. jen naznačuje, co se dělo, když byl převezen z tábora Cahan do kosovského Prizrenu: „Drželi mě několik dnů ve sklepě nějakého domu společně se sedmi starými Srby a jedním Romem. Byli jsme tam dva albánští vězni z Cahanu a naši žalářníci nás nutili bít staré Srby. Nakonec mě osvobodili němečtí vojáci KFOR, ale Srbové byli už předtím odvedeni na místo, které neznám."

Nelze potvrdit, zda se právě tábor v Cahanu po konci války stal místem, kde byli vězněni Srbové, oběti obchodu s lidskými orgány. Potvrzeno však je, že když byl na jaře 1999 Cahan mučírnou odpůrců UCK, pravidelně ji navštěvovali muži z amerických speciálních jednotek (4).

(1) Haradinaj, bývalý velitel UCK v západním Kosovu, byl kosovským premiérem v roce 2005. Nyní čeká na další část svého procesu v Haagu. V první části byl osvobozen, když někteří svědci byli zavražděni, jiní odmítli vypovídat.

(2) Viz Vanja Mekterovic et Vladimir Radomirovic, Kosovo: l'archipel des camps de l'UCK , Le Courrier des Balkans, 17. duben 2000, http://balkans.courriers.info.

(3) Carla Del Ponte, Lov. Váleční zločinci a já, Héloïse d'Ormesson, Paris, 2009.

(4) Potvrzuje to ve svém svědectví australský lékař Craig Jurisevic, Blood an my hands. A surgeon at war, Melbourne, Wild Digo Press, 2010.
zdroj: Le Monde, literalky.cz
autor Ing. Václav Prokůpek, Ph.D., ANO 2011 @  
0 Komentáře:
přidat komentář
<< domů
 
O autorovi

Jméno: Václav Prokůpek
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články
Archiv
Odkazy
Vyhledávání google
Google
 
Web This Blog

© 2006 Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. | Blogger Templates by GeckoandFly.
No part of the content or the blog may be reproduced without permission.
Learn how to make money online.



TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se