23.03.2012 13:06:37
Miloš Forman - známý český i americký režisér
V kontextu české tvorby představuje Forman nejvýznamnějšího režiséra nové vlny a především nového stylu šedesátých let. Přestože na rozdíl od Menzela a jeho Ostře sledovaných vlaků nebo Kadára a Klose nezískal za své české filmy Oscara, je jeho tvorba více inovativní a stejně předělová, jako byly pro italskou kinematografii vlna neorealismu nebo pro francouzskou nástup režisérů Truffauta či Godarda.
Menzel za Ostře sledované vlaky získal Oscara nikoliv proto, že by jeho filmová řeč byla tak převratná, ale především pro perfektně zvládnutý příběh, atmosféru a tehdy ještě velmi živé téma úlohy jedince
v protinacistickém odboji.
Forman představuje předěl především z toho důvodu, že ať už vědomě či nevědomě, popřel mnohé z klasických postupů filmového vyprávění. Vytvářel své filmy jako nemilosrdně pravdivou, někdy komickou, jindy spíše tragikomickou, občas dokonce velmi sarkastickou pohlednici tehdejší společnosti.
Význam Miloše Formana spočíval v tom, že dokázal přesně reflektovat tehdejší dobu. Jeho filmy byly zrcadlem společnosti a atmosféry v Československu.
Svou tvorbou měnil pohled na tehdejší film. Podtrhl styl civilismu jako základu filmového vyprávění. Jeho filmy obnažovaly nepravdivost epických vykonstruovaných příběhů zasazených do ideologického rámce.
Měl svůj styl práce a své postupy. Do svých filmů si vybíral neherce, tak, aby co nejpřesněji odpovídali typově. Nevybíral však jen typy vhodné pro svou původní představu. Často přizpůsoboval scénář nehercům, které objevil. Nechával se jimi inspirovat. Neherce se snažil co nejlépe poznat, aby jim pak mohl vyjít maximálně vstříc. Pracoval s nimi jako s živým tvůrčím nástrojem. Neherci neměli k dispozici scénář. Forman jim scény předehrál, zasvětil je do situace, ve které se daný hrdina ocitá a nechal je mluvit vlastními slovy, čímž u nich dokázal dosáhnout maximální autenticity. Potřeba autenticity občas vyžadovala i ponechání původního zvukového záznamu, takzvaných zvukových synchronů. Občas to mohlo působit jako technická nedokonalost, ale nakonec tento pocit vyvážila pravdivost scény.
„Metoda kino-pravda, z níž Forman vychází, spočívá stejnou měrou jak ve zvuku, tak v maximálně bezprostředním obrazovém záznamu. V čistém, sociologizujícím kinu-pravdě je zvuková složka právě dodavatelem oné maximální autenticity, která je proto tak sugestivní, že dovede vyvolat v divákovi dojem, jako by byl očitým svědkem velice soukromých událostí.
V umělecké stylizaci, k níž nutně dospívá umělec vycházející z této metody, projevovala se pak autenticita zvukové složky především v celé zvukové kulise, ale také v dialogu, který se daleko více, než bylo zvykem, dotváří bezprostředně na místě, v přímém kontaktu s nehereckými představiteli.“
Miloš Forman nepochybně ovlivnil zásadním způsobem v šedesátých letech český film a svým způsobem i celou tehdejší kulturu. Vzhledem k tomu, že byl tak specificky český, je pozoruhodné, že se dokázal uplatnit a uspět
i v tak rozdílném kulturním prostředí, kterou nepochybně byla a je Amerika.
Dokázal téměř nemožné. Stal se špičkou i mezi americkými režiséry.
V Československu natočil geniální filmy, specifické svou formou, stylem práce i tématem. A v naprosto odlišné kultuře, která se vyznačuje protichůdnou mentalitou i vkusem, dokázal téměř to samé. Když kolem roku 1968
z Československa odcházel a pod vlivem okolností se rozhodl zůstat v USA, byl vnímán jako výrazná osobnost evropského pojetí filmů, které pro americké publikum mohla mít punc jakýchsi klubových experimentů. Forman však dokázal i v naprosto odlišném prostředí potvrdit jméno režiséra světového formátu.
Přitom jeho československá tvorba je mimořádná díky tomu, že Forman měl neobyčejný cit pro vše, co je typicky české. Pro naše švejkovství, dar sebeironie, schopnost nebrat se příliš vážně, neustálé remcání, nízké sebevědomí, ale i nadhled. Je velmi diskutabilní, zda právě tyto atributy
(z větší části netypické pro americkou společnost) jsou pro režiséra použitelné ve filmech, které vznikají za mořem a musí zaujmout nejen pár tisíc klubových příznivců, ale i širší spektrum anglosaského publika. Přesto to Forman dokázal. Je to tím více fascinující, že to dokázal v americkém prostředí, které nepostrádá sklon k megalomanství a monumentálnosti, které klade velký důraz na sebevědomí a sebeprezentaci a kde žije většina lidí, jejichž základním pocitem je hrdost na to, co vytvořili a jen velmi neradi a neochotně přijímají sebeironii a podrobují se introspekci, která je tak typická pro Formanovu domácí tvorbu.
Proč a jak se to Formanovi podařilo, má několik příčin. Ty jsou obsaženy nejen v jeho profesních, ale i osobnostních předpokladech. Kódem
k pochopení osobnosti každého člověka jsou především jeho životní osudy.

Doba zrání
Miloš Forman se narodil 18. 2. 1932 v Čáslavi. Na svět ho přivítali dva starší sourozenci. „Otec byl pedagogem v učitelském ústavu, v rodině však dominovala silná osobnost podnikavé matky.“ Poklidné dospívání přerušila tragická událost, která zásadně ovlivnila Formanův osobnostní i tvůrčí vývoj. „Když mu bylo osm let, zatkli jeho otce, který se angažoval v protifašistickém odboji a dva roky po něm byla uvězněna i matka.“ Oba rodiče mu zahynuli
v koncentračním táboře. Po smrti rodičů se o něj střídavě starali příbuzní, vždy do té doby, dokud to bylo v jejich silách a on se tak již v raném věku učil umění přizpůsobit se.
Po válce si podal přihlášku na internátní školu pro válečné sirotky v Poděbradech. Byla to zvláštní škola. Vedle skutečných sirotků ji navštěvovaly také mnohé děti tehdejších stranických a státních funkcionářů
a v neposlední řadě i lidé, kteří pocházeli z intelektuálního světa a patřili spíše do kategorie těch, o nichž se nedalo předpokládat, že by byli oporou socialistického státu. Škola byla zřízena vládou a měla být vytvořená podle vzoru anglických internátních škol.
Toto zvláštní, na tehdejší dobu nepochybně výlučné prostředí, mělo na Miloše Formana nesporný vliv. Ze sirotka, jehož životní šance by za normálních okolností byly velmi komplikované, se stal mladý muž, který se denně potkával s dětmi ministrů, diplomatů, prvorepublikových stavitelů, ale i komunistických funkcionářů.
Tady se také Miloš Forman seznámil s Ivanem Passerem a potkal tu několik dalších celoživotních přátel, jako byl například Václav Havel.
Miloš Forman sice kvůli dnes už banálnímu disciplinárnímu prohřešku školu nedokončil, přesněji řečeno bylo mu doporučeno, aby odešel, ale pro jeho další směřování měl pobyt v Poděbradech určitě velký význam. Prožil tu část svého dospívání v kolektivu lidí, kteří byli ambiciózní a měli v životě smělé plány. Forman tu získal nejen řadu zajímavých zkušeností a přátel, ale
i sebevědomí, které se stalo hybnou pákou jeho dalšího života.
Samotné „vyloučení“ ze školy ho postavilo do role, kterou později uměl zvládat velmi dobře. Vedení školy totiž ukončilo jeho pobyt prakticky z hodiny na hodinu a doporučilo mu, aby co nejrychleji odjel z města. Forman tak zůstal stát za branami školy s malým kufříkem osobních věcí a bez jasné perspektivy, co bude dál.
Již tehdy se projevila Formanova buldočí houževnatost a schopnost překonávat krize. Zatímco mnoho jiných by taková situace psychicky zlomila, Forman odjel z Poděbrad s vůlí dokázat, že se v životě neztratí. Po určitých peripetiích byl přijat na gymnázium v Praze a tam také v roce 1950 maturoval.

Drzé čelo
Je zajímavé, že v té době Formana více než film fascinovalo divadlo. Se svými spolužáky z gymnázia nastudoval a zrežíroval divadelní hru, která měla ve studentském prostředí úspěch. To však už tehdy Formanovi nestačilo. Chtěl, aby mohl divadelní hru inscenovat na některém z pražských jevišť.
Bez zkušeností, bez zábran, beze jména, ale s drzým čelem, které mu později mnohokrát otevřelo důležité dveře, navštívil E. F. Buriana a přesvědčil ho, aby mu tento nestor českého divadla propůjčil na pár dnů v měsíci svůj stánek. Hra byla nakonec natolik úspěšná a zajímavá, že s ní Forman a jeho skupina jezdili i mimo Prahu na zájezdová představení.
Už tady Forman dokázal, že kromě uměleckého nadání mu nechybí ani organizační talent. Protože nastudovat a uvést divadelní hru, bez jakéhokoliv zázemí, znamená nejen najít látku a herce, ale především si obstarat kostýmy, postavit scénu, vytisknout plakáty a přesvědčit spoustu lidí, že tato inscenace má právo na život.
Poprvé poznal, jak chutná úspěch a že vůle realizovat své sny a plány je jedním ze základních předpokladů uplatnění. Celkem logicky zkusil přijímací zkoušky na režii na Divadelní fakultu AMU. Tam však nebyl přijat. Hrozila mu vojna a tak hledal školu, kde by ještě stihl absolvovat druhé přijímací pohovory. V Praze byly na výběr už jen dvě. Právnická fakulta a Filmová fakulta AMU. A právě na FAMU Formana přijali, i když to nebyla režie. Začal studovat scénáristku a dramaturgii. Přijetí na FAMU, která byla
v tuhých padesátých letech jakýmsi ostrůvkem relativní demokracie a její odborná úroveň byla na svou dobu mimořádná, bylo rozhodující pro Formanův život. Kromě každodenní možnosti setkávat se a diskutovat s lidmi, kteří byli stejně talentovaní jako on a vidět desítky či stovky filmů, které v normální distribuci nebyly, mu prostředí školy i kontakty s pedagogy – už zkušenými filmaři - umožnily první dotyky s filmovou praxí.
autor Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. @  
0 Komentáře:
přidat komentář
<< domů
 
O autorovi

Jméno: Václav Prokůpek
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články
Archiv
Odkazy
Vyhledávání google
Google
 
Web This Blog

© 2006 Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. | Blogger Templates by GeckoandFly.
No part of the content or the blog may be reproduced without permission.
Learn how to make money online.



TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se