10.03.2012 17:16:27
Tajemství zázračných dětí
Zázračným dítětem se člověk narodí, nebo se jím stane. Když jsem byl jako osmiletý na návštěvě v rodném městě své matky v Maďarsku, vzal mě bratranec do ukoptěného příštipkářského krámu, kde švec i s rodinou také bydlel. Uprostřed místnosti stál bledý chlapeček a hrál houslový koncert Felixe Mendelsohna. I jako houslista začátečník jsem dovedl ocenit čistotu jeho tónu a dodnes si pamatuju, jak neuvěřitelné mi připadalo, že dítě mého věku dokáže hrát stejně dobře jako dospělý.
Historie nezaznamenala, co se s tím chlapcem stalo, ale okamžitě jsem si na něj vzpomněl, když jsem před časem viděl v televizi hrát na housle jednu půvabnou dívenku. Jmenovala se Sarah Changová a hrála přímo mistrovsky. Udělala na mě takový dojem, že jsem dostal chuť se o ní i ostatních talentovaných dětech dozvědět víc.
Zjistil jsem, že Sarah Changová žije s rodiči v New Jersey; do USA se v roce 1979 přistěhovali z Jižní Koreje. Chodí do osmé třídy základní školy v blízké Filadelfii a zároveň studuje na proslavené Juiliardově hudební škole v New Yorku. To však stejně nevysvětlovalo její úžasnou techniku, sytý tón a bravuru, s jakou hrála, ani jedinečnou interpretaci skladby.
Zavolal jsem svému příteli Jánosi Starkerovi, známému cellistovi, který je zároveň učitelem hudby. Náhodou ten program viděl také a řekl mi: „Ano, ta holčička je zřejmě ryzí talent.“ Myslel tím, že Sarah je skutečně zázračné dítě, což znamená, že podává stejně vynikající výkony jako dospělý profesionál. Zajímalo mě, zda se podobné dítě už takové narodí, nebo jestli se z něj dá virtuos teprve udělat.
Zázračné děti se někdy přirovnávají ke cvičeným opičkám, jež předvádějí obtížná čísla, která je cvičitel naučil, a lidé se na ně dívají se směsicí obdivu a skepse. Dokonce i Leopold Auer, jeden z nejlepších učitelů na housle tohoto století, nervózně poznamenal, když naslouchal, jak malý Jaša Heifetz hraje Paganiniho Moto Perpetuo: „Copak si neuvědomuje, že takhle rychle se to hrát nedá?“
Zjistil jsem, že malí housloví virtuosové pocházejí vždycky z určitého místa a objevují se ve vlnách. Většina vynikajících interpretů druhé poloviny 19. a začátku 20. století pocházela z Ruska a východní Evropy. Zeptal jsem se Isaaka Sterna, jednoho z nejlepších světových houslistů, čím to. „To je jednoduché,“ odpověděl mi. „Všichni to byli Židé a v těhle zemích tehdy vládla krutá perzekuce. Nemohli získat vzdělání, ale měli dovoleno vyniknout na koncertním pódiu.“ Je těžké uvěřit, že represe může napomoct zrodu hudebního génia, ale podle Josefa Gingolda, legendárního učitele hry na housle na Indiana University, jemuž je už osmdesát let, tomu tak skutečně bylo. „ Kolem roku 1862, kdy byla založena v Petrohradě hudební konzervatoř,“ říká Gongold, „ se nesměli Židé v Rusku volně pohybovat. Carská policie uvěznila každého, kdo se bez zvláštního povolení nacházel po šesté hodině večer mimo vymezenou oblast. Studenti konzervatoře však byli svobodní občané, jelikož se těšili přímé ochraně carevny, a proto mohli chodit, kam chtěli. Jakmile tedy dítěti bradička vyrostla natolik, aby pod ní udrželo housle, strčila mu matka nástroj do ruky. Všichni židovští rodiče toužili, aby jejich děti chodily na konzervatoř, poněvadž to znamenalo propustku do svobodného světa.“
Zjistil jsem také, že dalším faktorem který hraje důležitou roli, je společnost, jež dovede ocenit vynikající výkony v určitém oboru lidské činnosti a talenty pěstuje. Dnes takovou společnost představují země Dálného východu. „ V Japonsku, kde vládne duch soutěživosti a přísnější disciplína než u nás“, tvrdí Isaac Stern, „jsou děti zvyklé každodenně prověřovat své možnosti v mnoha oborech včetně hudby.“ Když se po 2. světové válce dostala do Japonska západní hudba, stala se nejenom součástí každodenního života, ale také předmětem studia. Zdá se, že Korejci a Číňané jsou stejně ctižádostiví jako Japonci.
Je to dobře, poněvadž i zázračné děti musejí pilně pracovat.
„ Kolik hodin musejí vaši žáci denně cvičit?“ ptal jsem se Dorothy DeLayové, která Sarah Changovou učí na Juiliardově hudební škole. Koneckonců úspěšný houslista musí zvládnout spoustu věcí. Například staccato, které zní, jako když střílí kulomet. Obvykle se hraje tahem smyčce vzhůru, ale vynikající hráči to dokážou i opačně. dalším prubířským kamenem houslového umění je houpavé arpeggio. Smyčec se lehce dotýká všech čtyř strun a housle znějí skoro jako harfa. Ďábelsky těžké je také změnit směr tahu smyčce na stejné notě bez přerušení tónu.
„ Starší studenti cvičí minimálně pět hodin,“ řekla mi Dorothy DeLayová. „Kromě toho musejí některé dny věnovat ještě tři hodiny určitým skladbám, takže mají housle v rukou zhruba osm až deset hodin denně.“
Při zrodu zázračného dítěte hraje důležitou roli nejen tvrdá práce, ale i genetické vybavení. Kupříkladu J.S.Bach byl potomkem několika generací hudebníků a v hudbě se rovněž uplatnili i čtyři z jeho synů. Můj kamarád Gerald Edelman, který pracuje ve Scrippsově výzkumném ústavu v La Jolle v kalifornii, nositel Nobelovy ceny v oboru lékařské fyziologie a v neposlední řadě i dobrý houslista, mi vyprávěl následující příběh: Nathan Milstein (jeden z nejlepších houslistů tohoto století) a Albert Meiff, můj učitel houslové hry, šli spolu v New Yorku na koncert malého Jaši Heifetze. Po představení se Milstein zeptal Meiffa: „Alberte, jak to ten kluk dělá?“ „ To je velice jednoduché, Nathane,“ zněla odpověď. „Zdědil po rodičích jistou vadu, která spočívá v tom, že ať zahraje cokoli, zní to vznešeně.“
Rodiče však dítěti nejen předávají dispozice, ale mají i zásadní vliv na jeho další vývoj. Rodiče Yehudi Menuhina, jednoho z nejslavnějších zázračných dětí našeho století, byli tak chudí, že si nemohli dovolit najmout někoho, kdo by jim synka hlídal. Brali ho tedy na koncerty s sebou a Mehunin brzy v hudbě našel stejné zalíbení jako oni. Když mu byly čtyři, dostal housličky na hraní a velice se vztekal, že neladí. Obdržel tedy skutečný nástroj, a jak to celé dopadlo, je všeobecně známo.
Rodiče mohou dítěti osvíceně pomáhat, ale také ho ničit svou patologickou obsesí. János Starker mi vyprávěl, že matka mu vždycky nakrájela chleba na droboučké kousky a položila mu ho až k pultíku, aby se nemohl vymlouvat, že musí cvičení přerušit. „Když jsem si ve dvaceti pořídil vlastní ybt, , koupila mi papouška,“ vzpomíná Starker, „ kterého naučila jednu jedinou větu: 'Johny, cvič! Johny, cvič!'“ Vzhledem k synovým výsledkům si paní starkerová metodu měla možná dát patentovat.
Méně zábavný je ovšem příběh Ruth Slenczynské, která ajko pianistka debutovala v roce1929, kdy jí byly čtyři roky. Po jejím prvním vystoupení v New Yorku kritika psala, že „Ruth je zázrak, který příroda stvořila v záchvatu štědrosti“. Nikdo si nedokázal představit, kde ke svému mistrovství přišla, teprve ona sama po desítkách let napsala ve svých pamětech:“ Bylo to docela jednoduché. Otec mě nutil cvičit devět hodin denně. Za každou vynechanou notu jsem dostala facku, a pokud jsem udělala vážnější chybu, otec se mnou skoro vymetl podlahu.“ Slenczynskou to nicméně neodradilo a stala se z ní vynikající umělkyně.
„ Vedlejším produktem dětské geniality bývá často určitá jednostrannost,“ napsal Harold Schonberg , bývalý hudební kritik listu New York Times. „ Zázračné děti a zejména ty, které se věnují hudbě, rozvíjejí svůj talent málem od plenek a celý život se podřizují kruté disciplíně, jež jim nedovoluje zabývat se téměř ničím jiným než hudbou. Výsledkem může být nepřirozené dětství a nedostatek všeobecného vzdělání.“ Když Yehudi Menuhin ve dvanácti letech v Berlíně debutoval, obecenstvo tak šílelo nadšením, že k obnovení pořádku bylo zapotřebí přivolat policii. V devatenácti letech však z koncertního pódia na čas odešel, aby si užil jednoho roku „svobody a lehkomyslnosti a zapomněl na povinnost“.
Naštěstí pro svět se pak ke své kariéře zase vrátil. Šťastné dětství mívá jen málokteré zázračné dítě. Lorin Maazel, jeden z nejlepších současných dirigentů, který v roce 1939 debutoval ve věku devíti let se symfonickým orchestrem na světové výstavě v New Yorku, mi nedávno řekl: „Vztah koncertujících dětí a jejich rodičů, učitelů a manažerů mi většinou připomíná dětské cirkusové akrobaty. Děti někdy dokonce drží speciální dietu, aby nevyrostly. Já měl to štěstí, že moji rodiče byli velice zodpovědní a dovolili mi vystupovat jen na omezeném počtu koncertů.“
Itzhak Prlman, které tento bolestný zrod nejen přežilo, ale stalo se i Heifetzovým nástupcem, říká, že každý malý génius potřebuje učitele nejenom vzdělaného, ale i citlivého. „ Učitel hraje významnou roli v tom, že udržuje v dítěti zájem. Ale co je důležitější, musí dítě zároveň držet trošku zpátky. Je hrozně těžké vstoupit do světa dospělých s vědomím, že vrcholu jste dosáhli už jako dítě. Člověk se pak nemá na co těšit.“
Takovým pedagogem je Dorothy DeLayová. Je až neuvěřitelné, kolik houslových virtuosů učila. Stačí pár jmen: Midori, Shlomo Mintz, Itzhak Perlman, Sarah Changová a mnoho dalších. Dorozhy, která má jemné rysy a bystré oči, se chová stejně mile jako vaše nejoblíbenější tetička.
Zeptal jsem se jí na Sarah Changovou. „ sarah ke mně přišla v pěti letech a už tehdy hrála Mendelsohnův koncert tak procítěně, že jsem nic podobného předtím neviděla ani neslyšela. Srovnávala jsem její hraní s nahrávkami jiných zázračných dětí, ale Sarah je výjimečná.“
„ A jaká je jinak?“ chtěl jsem vědět.
„ Velice milá a jako každé dítě v jejím věku je radostí bez sebe, když může zůstat přes noc u kamarádky.“ Také prý ráda jezdí na kolečkových bruslích a bloumá po obchodních domech. DeLayová spolu s rodiči dbá na to, aby Sarah během školního roku nevystupovala na veřejnosti víckrát jak dvakrát do měsíce.
Několik dní po rozmluvě s dorothy DeLayovou jsem si šel poslechnout, jak Sarah hraje Čajkovského houslový koncert s Newyorskou filharmonií. Malá houslistka v hezkých zlatožlutých šatech vstoupila na jeviště, krátce se uklonila obecenstvu a naladila si housle.
A pak už všechny přítomné pohladily sametové tóny jejích houslí. Následujících třiatřicet minut se střídaly nadzemské harmonie s tancem ruských venkovanů. Sólové housle vedly vzrušený dialog s orchestrem a vzduchem poletovaly tóny, jejichž výška byla tak precizní, až mrazilo v zádech. na konci celý sál povstal a zahrnul Sarah bouřlivými ovacemi.
Myslím, že kritika v New York Times se shodla s názorem každého, kdo na koncertě byl: „ Není pochyb,“ napsal James R. Oerstreich, „že slečna Changová je výjimečná. Jako většina zázračných dětí má skvěle zvládnutou techniku, ale na rozdíl od mnoha jiných se s technickou dokonalostí nespokojuje..“
A v tom zřejmě tkví tajemství, které činí zázračné dítě skutečným zázrakem.










autor Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. @  
0 Komentáře:
přidat komentář
<< domů
 
O autorovi

Jméno: Václav Prokůpek
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články
Archiv
Odkazy
Vyhledávání google
Google
 
Web This Blog

© 2006 Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. | Blogger Templates by GeckoandFly.
No part of the content or the blog may be reproduced without permission.
Learn how to make money online.



TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se