06.03.2012 23:08:24
Dr. Fred Epstein: Co z toho kluka bude
Na ten den nikdy nezapomenu. Byl jsem v první třídě základní školy a pečlivě jsem psal na tabuli slova, která mi učitelka diktovala. Když jsem ustoupil od svého výtvoru, smích spolužáků mi prozradil, že jsem něco udělal špatně. Čemu se smáli? Byl jsem zmatený. „Frede,“ napomínala mě učitelka: „Máš obráceně všechna písmenaˇ´e´!“
Následující rok, ve druhé třídě místní školy v Riverdalu, se všechno ještě zhoršilo. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem pochopit ani ty nejjednodušší matematické úlohy – dokonce i dvě a dvě bylo pro mě těžké spočítat. Co to se mnou je? Neuměl jsem si to vysvětlit.
Ve třetí třídě se mí rodiče začali čím dál tím více znepokojovat. „Co z toho kluka jen bude?“ bědovala maminka. Oba moji rodiče byli ověnčeni akademickými tituly a dotáhli to daleko. Otec promoval na Lékařské fakultě Yaleovy university a byl vynikající psychiatr. Moje matka měla vysokou školu a pracovala jako sociální pracovnice v oblasti psychiatrie. Starší bratr Simon zvládal školu bez jakýchkoli potíží a mladší bratr Abram měl také všechny předpoklady, aby se stal vynikajícím studentem.
A pak jsem tu byl já – byl jsem snaživý, ale krok s ostatními jsem prostě neudržel. Často jsem proto předstíral nemoc, jen abych se škole vyhnul. V páté třídě jsem si jen velmi nerad začal připouštět, že jsem asi trochu hloupý. Můj učitel, pan Herbert Murphy, mi to však vyvrátil. Jednou si mě po vyučování zavolal stranou a ukázal mi písemnou práci, kterou jsem odevzdal. Svěsil jsem hlavu. Hrozně jsem se styděl. Všechny odpovědi byly špatně.
„ Vím, že té látce rozumíš,“ řekl mi. „Takže bychom si to mohli projít celé ještě jednou.“ Posadil mě a dával mi stejné otázky, které byly v písemce. Na jednu po druhé jsem ústně odpovídal.
„Správně!“ řekl pokaždé, hned jak jsem odpověděl. Jeho úsměv by býval mohl rozzářit celý svět. „Věděl jsem, že tomu rozumíš!“ Opravil v písemce všechny přeškrtnuté odpovědi a změnil výslednou známku z ´neprospěl´na ´prospěl´.
Už dávno před tím jsem se vždycky těšil na to, až zůstanu s panem učitelem Murphym ve škole po vyučování. Byl trpělivý a dokázal mě povzbudit. „ Jsi velmi inteligentní, Frede,“ řekl mi jednou. „Uvidíš, že ti nakonec v životě všechno vyjde.“ Stejně jsem měl ale pocit, že mám před sebou nepřekonatelnou překážku.
Po páté třídě jsem přešel na jinou školu. Moje nová učitelka, paní Shawová, také poznala, že se snažím, a dělala všechno pro to, aby mi pomohla. Dlouho jsem se lopotil a usilovně cvičil psaní. Měl jsem pak ohromnou radost, když mě paní učitelka poslala k paní ředitelce, která mě vždycky podceňovala, abych jí ukázal, jak jsem se zlepšil. Konečně uvidí, jak jsem chytrý, říkal jsem si v duchu a upaloval do ředitelny.
Ale paní ředitelka vůbec nepochopila, proč mě za ní paní Shawová poslala. Skoro celou půlhodinu mi vytýkala chyby. „Celý problém je v tom,“ uzavřela svou litanii, „že nemáš motivaci. Je ti prostě všechno jedno.“ Vůbec netušila, jak moc mi na všem záleží a jak mě to mrzí.
Vrátil jsem se do třídy. Byl jsem tak zdrcený, že jsem paní učitelce Shawové nikdy neřekl, co se stalo. Cítil jsem se příliš trapně a poníženě.
Doma jsem se nicméně nechával unášet nadějí, která plynula z mé zvláštní schopnosti – měl jsem fotografickou paměť. Jasně jsem si dokázal vybavit, co jsme měli před třemi nebo čtyřmi týdny k večeři nebo jaké bylo tehdy počasí. Na střední škole jsem triumfoval, když jsem zpaměti přednesl Lincolnův gettysburgský projev. Jak je možné, že tohle dokážu? Nepřestával jsem se sám sobě divit. Jak můžu být vynikající v jednom a naprosto špatný v druhém?
Rodiče si nevěděli rady a nechali mi udělat test inteligence. K jejich – i k mému – překvapení jsem dosáhl celkem vysokého počtu bodů. byl jsem z toho úplně zmatený.
Pak tu byla teta Lottie, maminčina mladší sestra. Laskavá, milá žena, která pracovala jako učitelka na základní škole a často pomáhala dětem, které měly problémy se čtením. Celou střední školu, každou sobotu a neděli, jsem k ní jezdil tři kilometry na kole. Seděli jsme u ní doma v obývacím pokoji a teta se se mnou do omrzení s nesmírnou trpělivostí učila. „Neboj se,“ povzbuzovala mě. „Zítra to zkusíme znovu a ono to půjde.“
Kdykoli jsem něco napsal, výsledkem byla jen nejasná změť slov. Teta Lottie proto po mně každý týden chtěla, abych napsal, co se minulé dny stalo. Když mi nemohla pochválit psaní, pochválila alespoň myšlenku, na které to bylo postaveno. „ To je výborný nápad,“ říkala. „ Pojď to dát honem na papír.“ Potom následovalo pohlazení, koláčky a moje oblíbená zázvorová limonáda.
Pomalu se dostavily první malé úspěchy. Navykl jsem si mluvit zřetelně a nahlas a začal jsem hrát ve školním divadle. Díky mé vynikající paměti jsem se role učil velice snadno. Také mi šly dobře přírodní vědy a to mě přivedlo k prvnímu velkému životnímu snu. Chtěl jsem studovat medicínu a stát se psychiatrem jako můj otec. Čím vyšší jsem měl cíl, tím větší bylo mé odhodlání tvrdě pracovat.
Za každým vítězstvím je však spousta porážek – příčina mého problému, který se prohluboval, zůstávala záhadou.
„ Chtěli bychom, abys chodil do Halstedské školy,“ řekl mi otec v létě před druhým ročníkem střední školy. „myslíme si, že to pro tebe bude lepší,“ dodala matka.
V malé soukromé škole v Halstedu se učily děti s vážnými nedostatky ve všeobecných znalostech. Tady jsem se poprvé v životě stal vynikajícím studentem. Byl jsem dokonce zvolen předsedou studentské rady a kapitánem šestičlenného školního fotbalového družstva, ve kterém jsem hrál obránce. Na konci posledního ročníku jsem dostal cenu pro nejlepšího studenta a sportovce.
V tom roce pro mě napsal ředitel školy doporučující dopis děkanovi Brandeisovy university ve Walthamu ve státě Massachusetts. Když mě přijali, měl jsem pocit, že se stal zázrak. Přímé srovnání se zdatnými studenty mě ale zchladilo. Mé známky se zhoršily a sebevědomí kleslo na nulu. Dva roky jsem jakžtakž prospíval, ale pak jsem se na další dva roky rozhodl přestoupit na universitu v New Yorku.
Po důležité zkoušce z organické chemie jsem si připadal jako odsouzený před popravou. Ten den, kdy byly známky vyvěšeny, jsem spěchal na katedru chemie. Jak jsem očima přejel výsledkovou tabuli, sklesla mi ramena. Neprospěl jsem. Nějaký kamarád k mé známce tužkou připsal: „Na medicínu jak vyšitý.“ Odhodlaně jsem si zařídil doučování a v kurzu nakonec prospěl. Ve studiu jsem mohl pokračovat.
Věděl jsem, že dostat se na medicínu bude obtížné. Samozřejmě mi přicházelo jedno odmítnutí za druhým. „ Sem nepatříte,“ řekl mi děkan jedné místní známé lékařské fakulty. „ Vaše studijní výsledky ukazují, že jste psychicky nevyrovnaný.“ Ale já jsem věděl, že to není pravda. Dělaly mi jen velké potíže některé předměty. S pomocí otce jsem se nakonec dostal na Lékařskou školu v New Yorku. „ Bude to těžké,“ varoval mě otec, „ale vím, že na to máš.“ Snad je to tak, když si to myslí.
Medicínu jsem miloval. Ve třetím ročníku, když jsem se dostal do styku s pacienty a praktikoval na neurochirurgických odděleních, jsem už věděl, že tam je moje místo. Skoro denně jsem měl na očích nemocné s postiženými cévami nebo s nádory, které ohrožovaly jejich životy. Uzdravila je dovednost a péče chirurgů. Nejvíce na mě působily děti – jejich nevinnost, zranitelnost, strach a nevyslovené touhy. To na mě mělo velký vliv, a proto jsem si později vybral jako svou specializaci právě dětskou neurochirurgii.
Na jaře 1963, když jsem si kráčel pro lékařský diplom, jsem viděl v očích mé matky a tety Lottie slzy. V úsměvu mého otce se zračila pýcha. Všechny jsem je objal. S jejich pomocí jsem to dokázal. Ale proč zrovna já jsem musel mít tak těžkou cestu, to mi zůstávalo záhadou.

O dvacet let později jsme seděli s manželkou Kathy u psychologa a radili se, co s naší desetiletou dcerkou Ilanou. Přestože se školou zápasila a těžko držela krok se svými spolužáky – přesně jako kdysi já -, psycholog potvrdil, že je velice inteligentní. Když přišly výsledky Ilaniných psychologických testů a doktor nám řekl, že trpí vážnou poruchou učení, najednou jsem všechno pochopil.
Zjistil jsem, že každý rok je v Americe u pěti až deseti procent testovaných dětí školního věku zjištěna porucha učení. Jsou to děti s průměrnou až vysokou inteligencí, které mají těžkosti s jednou nebo hned s několika ze čtyř fází učení:poznáváním, ukládáním, zapamatováním nebo písemnou či ústní reprodukcí. Problémy s tím spojené jsou často přehlíženy a navíc se těžko diagnostikují. Mnohé z dětí, které touto poruchou trpí, jsou považovány za líné, duševně narušené nebo dokonce retardované.
Když jsem tohle všechno slyšel, bylo to, jako by se rozsvítilo nad temnotou mého dětství.
„ teprve teď, kydž jsem se dozvěděl, co ztrpčuje život Ilaně,“ řekl jsem Kathy, „jsem pochopil, co ve škole trápilo mě.“
Dnes, po mnohaletých výzkumech, jsou učitelé o poruchách učení mnohem více informováni, umí je rozpoznat a vědí, jak takové děti učit. Díky tomu se mnoha dětem už dostalo pomoci.
Ilana je nyní ve třetím ročníku na universitě a uvažuje o tom, že bude dělat medicínu.
Již dávno jsem ztratil kontakt s učiteli a přáteli, kteří mě tenkrát pomohli. Když vyšla moje kniha Dary času, rozhodl jsem se poslat výtisk panu Murphymu. Napsal jsem do něj věnování: „Vážený pane Murphy, jste nejlepší učitel, jakého jsem kdy měl. Děkuji za Vaši laskavost a pochopení, které jste měl pro problémového studenta v Riverdalu. Nikdy na Vás nezapomenu.“


Doktor Fred Epstein je primářem dětské neurochirurgie v Newyorském universitním lékařském středisku. Jeden z nejrenomovanějších neurochirurgů na světě uplatnil jako první některé chirurgické techniky včetně odstranění nádoru na páteřní míše a na mozkovém kmeni. Předtím se oba typy nádorů považovaly za neoperovatelné.







































autor vaclavprokupek.eblog.cz @  
0 Komentáře:
přidat komentář
<< domů
 
O autorovi

Jméno: Václav Prokůpek
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články
Archiv
Odkazy
Vyhledávání google
Google
 
Web This Blog

© 2006 Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. | Blogger Templates by GeckoandFly.
No part of the content or the blog may be reproduced without permission.
Learn how to make money online.



TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se