06.03.2012 23:00:42
Vidět na vlastní oči - 3. závěrečná část
POŽEHNÁNÍ NEBO BŘEMENO? Nebyli jsme dlouho svoji, když mi kdosi řekl: „Váš manžel musí být skvělý člověk, když si vás vzal takovou, jaká jste.“ Zabolelo to. Než jsem se vdala, neměla jsem ani tušení, jak vytvořit teplý a útulný domov – předtím jsem to nikdy nepotřebovala. Nyní se můj nedostatek zkušeností plně projevil. První neděli po našich líbánkách jsem chtěla udělat Ianovi radost a vítězoslavně jsem pochodovala kuchyní s pánví plnou klobásek, šunky a hub. Že nesu pánev trochu nakloněnou jsem si uvědomila, až když bylo trochu pozdě. Všechna ta dobrota sklouzla na zem. Poraženecky jsem propukla v pláč.
Navzdory počátečním nezdarům jsem brzy zjistila, že je jen málo domácích prací, které nemůže dělat slepý stejně dobře jako ten, kdo vidí. Všechno jen zabere víc času a vyžaduje větší soustředěnost. Při nalévání čaje musíte poslouchat, jak se mění zvuk tekutiny přibližující se k okraji hrníčku. Podle bublání a chvění ucha u hrnce můžete odhadnout, kdy přejde zelenina varem. Tajemství žehlení zase spočívá v narovnání varhánků rukou těsně pod žehličkou.
Aby nikdo nemohl říct, že mám doma nepořádek, protože jsem slepá, byla jsem posedlá uklízením a čistěním každé lepkavé skvrny na nábytku. Jeden týden jsem utírala veškerý nábytek v horním patře a druhý týden v dolním. V ložnici jsem dokonce leštila i konzole.
Kolik času jsem ztratila! Postupně jsem si začala uvědomovat, že tahle posedlost není ani tak projevem lásky k manželovi nebo starosti o něj, jako spíš ukojením mé hloupé ješitnosti. Copak na tom záleží, jestli si jeden nebo dva lidi myslí, že na sebe vzal velké břemeno? Břemeno na sebe přece bere každý, kdo se žení nebo vdává.
Nakonec jsem se naučila se svým chybám smát – jako tenkrát, když mi Ian cestou do práce telefonoval, že na zahradě nasbíral lusky, vyloupal je a hrášek dal do lednice. Ten den jsem vařila játra. Popadla jsem z lednice krabičku, zatřásla s ní, abych zkontrolovala, že v ní je hrášek, a přidala ho do hrnce. Když večer Ian odklopil pokličku, nastalo hrobové ticho. Po chvilce se ozvalo: „Ještě nikdy v životě jsem neviděl fialové maso!“ Ian mi do telefonu zapomněl říct, že očesal i černý rybíz. Zkusila jsem dát jídlo Daně. I ona ho odmítla.
Ti, kdo pochybovali o mé schopnosti vést domácnost, dostali další příležotost k podobným úvahám v srpnu 1972, kdy se nám narodil syn Adam. Naštěstí mě v porodnici naučili starat se o miminko tak dobře, že jsem už během deseti dnů všechno zvládala takřka hravě. Největším problémem však zůstalo krmení lžičkou. Posadila jsem si Adama na klín zády k sobě a dala mu svůj ukazováček pod spodní ret. Nabrala jsem jídlo na lžičku a směřovala k jeho pusince. Jako naschvál, přesně v okamžiku, kyd lžička dorazila k cíli, se Adam otočil a jídlo mu přistálo v uchu. Nakonec jsem dostala skvělý nápad. Zvala jsem na oběd přátele a pod záminkou, že zatím dodělám jídlo, jsem je vyzvala, aby si vyzkoušeli, jak je to krásné krmit mimino.
Když Adam povyrostl, vymyslela jsem důvtipné metody, jak ho učit. Barvy jsme zvládli tak, že jsem na karty nalepila různobarevné papírky a napsala k nim názvy Braillovým písmem. Také jsem se s ním snažila mluvit, jako bych viděla. Například jsem ho zvedla, aby se podíval na „velký červený autobus“.
S kamarádkou jsme v pohádkových knížkách vystřihli obrázky, nalepili je na papír a připsali k nim text Braillovým písmem. Mohla jsem tak Adamovi pohádky číst a on si přitom prohlížel obrázky.
Když se Adam narodil, dělala jsem si starosti, jak ho přijme Dana. Jakmile jsme přijeli z porodnice domů, vzájemně jsem je představila. Dana si toho uzlíčku, na který jsem byla pyšná, vůbec nevšímala a lehla si ke mně na zem. Tak se potom chovala za každé situace. Byla u koupání, krmení, přebalování a později i při čtení pohádek na dobrou noc. Nikdy neseděla dál než pár centimetrů ode mě a na Adama se ani jednou nepodívala.
Když trošku povyrostl a začal se k ní batolit, pokaždé varovně zavrčela. Adam ji na oplátku úplně přehlížel. Přesto jsem věděla, že se mají rádi. U Adama se to projevovalo tím, že vždy, když šla Dana na zahradu, na ni jen tak mimochodem dával pozor.
I Dana se prozradila. Když Adama poprvé pozvali sousedi na čaj, byla celá nesvá. Pokaždé, když zaslechla skrz zeď jeho hlas, mírně zakňučela a nepřestala, dokud se v pořádku nevrátil domů. Jejich vzájemná závislost se postupem času, jak Adam rostl, prohlubovala.

NOVÉ CÍLE

Všechny své psy jsem měla moc ráda. Protože jsem na nich byla v mnohém závislá, bylo pokaždé těžké se s nimi loučit, když nadešel jejich čas. Ve svých jedenácti a půl roce Dana těžce onemocněla. Nemohla pořádně jíst a očividně chřadla. Po jedné z takřka každodenních návštěv si vzal veterinář Iana stranou. Tu noc mi Ian sdělil, že veterinář pochybuje, že by se Dana mohla uzdravit. Odmítla jsem tomu uvěřit a myslela jsem si, že jí jen musíme dát víc času. Nikdo nenašel odvahu mi říct, že kdybych ji mohla vidět, přestala bych o jejich slovech pochybovat. Dana očividně slábla.
Jednou v noci jsem šla nahoru do ložnice a Dana mě jako obvykle následovala. Byla unavená a sotva se vlekla. V půlce schodů jsem uslyšela divný zvuk – chudinka se z posledních sil snažila vyškrábat po břiše nahoru. Přestože už neměla sílu, její oddanost vůči mně zvítězila nad vlastním vyčerpáním. Byla jsem z toho nešťastná, vrátila jsem se dolů a strávila s ní noc na pohovce.
Druhý den ráno jsme zavolali veterináře, aby ji zbavil bolesti. Poprosila jsem Iana, aby zůstal s Danou, protože jsem měla pocit, že bych to nedokázala. Ale jak jsem nahoře čekala, honily se mi hlavou vzpomínky na všechny ty dny plné radosti i slz, kdy to krásné zvíře bylo po mém boku. Vrátila jsem se dolů a držela ji v náručí ve chvíli, když jí veterinář dával injekci, po které mě moje dobrá kamarádka opustila.
Danina smrt pro mě znamenala krutou ztrátu. Po jejím odchodu jsem si myslela, že už nikdy nebudu moct žádnému psovi důvěřovat tolik, jako jí, a proto jsem si pro nového psa jela s obavami. Cvičitelé nám sice neustále kladli na srdce, abychom nesrovnávali nová zvířata s předchozími. To se lehce řekne, ale ve skutečnosti to není tak jednoduché.
Po několika dnech opakovaného výcviku mi přidělili Martina , křížence labradora a zlatého retrievra. „Ahoj,“ zkusila jsem odvážně. Stál jako přibitý, a tak jsem ho pohladila po dlouhých hedvábných uších a širokém hřbetě. Nepřetržitě vrtěl silným chundelatým ocasem. Řekli mi, že má barvu slonoviny, nádherné tmavé oči a černý nos. Martin dělal dojem vážného mudrce a ničím se nenechal vyvést z míry. Ačkoli jsme si to tak brzy po Danině smrti ani nedokázala představit, zaplavil mě hřejivý pocit, že jsme stvořeni jeden pro druhého.
Co jiného jsem také v té době mohla koneckonců dělat. V mém životě nastalo mnoho změn. V roce 1977 se nám narodil druhý syn Benjamin a v následujícím roce jsem v sousedství objevila dům na prodej. Byl zasazen do příkré stráně s jedním schodištěm vedoucím dolů na terasu a druhým do zahrady. Známí, kteří viděli, jak se mi pozemek líbí, mě v dobrém varovali. Podle nich to nebylo vhodné bydlení pro nevidomou matku s dvěma malými dětmi.
To byla poslední kapka. Nemohla jsem odolat pokušení dokázat jim, že to zvládnu. A tak jsme se stěhovali.
Ian mi popsal nádherný výhled z obývacího pokoje : pod námi se ve slunci třpytila hladina řeky, na obzoru se pyšně tyčila přádelna a v dálce, na druhé straně údolí se po kopcích líně táhlo město Belper. Přestože jsem tu krásu na vlastní oči neviděla, zaplavil mě pocit štěstí.

NA VEŘEJNOSTI

Když začaly děti chodit do školy, trávila jsem volný čas veřejnými besedami o Společnosti pro výcvik slepeckých psů. Diář jsem měla plný schůzek. Na pódium se mnou chodil samozřejmě i „vážený a ctěný“ Martin a pokaždé na sebe strhl veškerou pozornost posluchačů – jeho hnědé oči byly daleko výmluvnější než celý můj projev. Naše souznění bylo tak dokonalé, že jsem kdykoli mohla přepnout na „automatického psa“. Tak jsem si nazvala naši tichou spolupráci, při které jsme si vzájemně četli myšlenky a já nemusela používat téměř žádné povely. Mohla jsem se na Martina spolehnout stejně jako dříve na Danu. Když zestárl a klouby mu ztuhly, věděla jsem, že mu dlužím tak dlouhý a šťastný odpočinek, jak jen to bude možné. Mnoho lidí si chtělo vzít Martina k sobě – všichni v Belperu ho měli rádi - , ale my se rozhodli si ho nechat. Bez Martina by naše rodina nebyla úplná.
Martinovo místo teď zaujal Viktor, ze tří čtvrtin zlatý retriever, fešák s bílou náprsenkou, přívětivýma očima a se zvyky, které leckoho vyváděly z míry. Když chtěl někomu dát najevo, že ho rád vidí, chňapl ho prostě za zápěstí a přivlekl ho do domu.
Viktor byl pravým opakem vážného Martina. Když jsem ho vzala na besedu, dalo mi práci krotit jednou rukou dvouletého bouřliváka a přitom se tvářit klidně a vyrovnaně. I přes jeho vyrušování se mi nakonec vždy podařilo vysvětlit posluchačům, jak nevidomým pomáhat.
Cizí člověk se často bojí nabídnout slepci pomoc, protože neví, co má dělat. Když například vedete slepého po chodníku, stačí, když se budete lehce dotýkat jeho paže na znamení, že tam stále jste. Váš hlas se totiž může ve všeobecném hluku snadno ztratit.
Nevidomý, který přechází ulici, bude raději, když ho nepotáhnete za loket do neznáma, jak se to někdy stává. Nechte ho, ať se sám chytí vaší ruky, a potom jděte kousek před ním, aby poznal, kdy sestupujete a kdy vykračujete na obrubník.
Ze všeho nejnepříjemnější pro nevidomé je, když se s nimi jedná, jako kdyby byli také hluší a neměli to v hlavě v pořádku. Když mi bylo asi patnáct a jezdila jsem z internátu domů, zpravidla jsme s maminkou potkali někoho, kdo se na mě podíval a zeptal se jí: „Jak se jí daří?“ Maminka, která byla stejně citlivá jako já, odpověděla: „Proč se jí nezeptáte sám?!
Nevyhnutelně se mě musel jednou na besedě někdo z posluchačů zeptat: „Jak snášíte to, že jste nikdy neviděla své děti?“ Odpověděla jsem podle pravdy, že mám díky ostatním smyslovým vjemům pocit, že vím přesně jak vypadají, a že dokonale znám jejich způsob chování. Zdá se, že ani dětem , ani manželovi není mé postižení na obtíž. Pamatuju se, jak si Ben hrál jednou odpoledne na astronauty. byla jsem v kuchyni a intuice mi napovídala, že z pohovky se zrovna stal Měsíc a Ben po něm právě kráčí.
„Slez z toho gauče!“ zavolala jsem na něj.
„ Ach jo , mami,“ povzdychl si žalostně, „kéž bys nebyla slepá.“
Bolestně mě píchlo u srdce. To dítě se asi cítí ochuzené tím, že jsem nevidomá, pomyslela jsem si. Ben ale hned v nářku pokračoval: „Když se procházíme po gauči u mého kamaráda, jeho maminka to nikdy nevidí – asi proto, že vidí.“

OTÁZKA VÍRY

V létě 1986 mě několik přátel pozvalo do místního kostela na léčitelskou seanci. První večer jsem tam seděla a přemýšlela o kamarádce, která se snažila vyrovnat s vážným postižením svého dítěte. Mne samotnou nikdy ani nenapadlo vyhledat léčitele. Navštívila jsem přece odborné lékaře a ti mi řekli, že se nedá nic dělat. Věděla jsem, že mám šedý zákal spojený s poruchou sítnice a zrakových nervů – a navíc, od té doby, co jsem oslepla, uběhla už spousta času.
Druhý večer seance mě nezávisle na sobě dvě cizí ženy přesvědčovaly, že se mi zrak vrátí. další dva večery se kolem mě sesedli přátelé a modlili se. Všechno se zdálo úžasné, ale nakonec jsem se cítila hloupě, protože mi věnovali tolik času – a výsledek žádný. Myslím, že část mého já se bála doufat. Po tolika letech temnoty pro mě bylo těžké sdílet jejich naději.
Potom v únoru 1987 jsem za nečekaně dramatických okolností oslavila svoje dvaapadesáté narozeniny. Vyrazili jsme s Ianem do naší oblíbené restaurace. Už během prvního chodu jsem na chvilku pocítila nevolnost. Než nám stačili přinést zákusek, tváře mi zešedly a divně svraštěly. Zavolali sanitku. Pamatuju se, že jsem myslela, že umírám.
Po vyšetření mi doktor v nemocnici vysvětlil, že to nebyl infarkt ani mozková mrtvice. Někteří lidé prý takto reagují, když celý den nejedí a pak si dají bohatou večeři. Potom mě doktor zaskočil otázkou: „Jak dlouho už šilháte?“
Moje pravé oko mělo vždycky tendenci uhýbat stranou, ale poprvé to někdo bez obalu nazval „šilháním“. Po cestě domů jsem oznámila Ianovi: „Hned, jak to bude možné, nechám si to oko srovnat.“
Přítelkyně mi navrhla, abych zašla za očním lékařem Hasanem Salemem. Nejbližší volný termín měl až v polovině července. Při první návštěvě mě ujistil, že šilhání srovná jednoduchá operace. Pak zabrousil na téma šedý zákal. Vyšetření obou očí ukázalo, že by se zakalené neprůhledné čočky mohly chirurgicky odstranit a nahradit umělými. „Část očních nervů je zdravá,“ konstatoval doktor Salem. „Chtěl bych vás operovat.“
Dodal však, že neví, jaké procento zraku se mi po chirurgickém zákroku vrátí. Musela bych podle něj podstoupit dvě operace. První na levém oku mi může provést koncem měsíce. V nemocnici bych strávila asi atk týden. „Nemáte co ztratit,“ poznamenal na závěr.
Vrátila jsem se do Belperu úplně zmatená. Může se to zdát divné, ale chtělo se mi hrozně brečet. Po čtyřiceti letech života mi ve tmě svitla jiskřička naděje – mizivá šance částečného navrácení zraku. Měla jsem pocit, že to nedokážu unést.
Nebýt Iana, pochybuju, že bych se k té operaci vůbec odhodlala. Už za tři neděle jsem ale byla zpátky v nemocnici a brzy na to mě odvezli na operační sál. Než mě uspali, řekl mi anesteziolog: „Myslete na něco příjemného. Bude se vám o tom během operace zdát.“
Vzpomněla jsem si na velký starý obraz, který visel u nás v obývacím pokoji, když jsem byla malá. Bylo na něm dítě v postýlce a nad ním stál anděl s roztaženými křídly. Jako malá jsem se bála tmy a před spaním jsem myslela na toho anděla z obrázku, který mi dával pocit bezpečí. Takže v okamžiku, kdy mi jehla vnikala do ruky, jsem se rozhodla myslet na anděly. Strach zmizel a já jsem se v míru a pokoji přenesla do bezvědomí.
Druhý den ráno jsem se probudila s pocitem hrůzy i touhy zároveň. Přišly pro mě dvě sestřičky a odvedly mě do ordinace. Najednou jsem v očekávání pravdy úplně otupěla. Jako by mi někdo vypnul mozek a já nebyla schopna jediné myšlenky. Pak mi sundali obvaz. Pomalu jsem zvedla hlavu.
„ Co vidíte?“ zeptala se mě opatrně sestra.
„ Jasnou vodorovnou záři světla.“ Otočila jsem hlavu doprava. „ A další tři jasná světla. ale ta jsou svislá.“
Myslím, že to sestru zmátlo. Srdce se mi rozbušilo. Když jsem obrátila hlavu doleva, opět jsem uviděla cosi světlého a ukázala jsem na to. V místnosti se rozhostil hmatatelný pocit úlevy. Rozeznala jsem stříbrnou sponu na pásku jedné sestřičky. Pak se ukázala i záhada mých „vodorovných světel“. Vodorovná záře byla horní zárubeň dveří a ty tři další byly bílé láhve na policích ve vitríně. V první fázi po navrácení zraku se mi prostě veškeré světlé barvy zdály oslnivě jasné.
Když jsme se vrátili na pokoj, kde leželi i další pacienti, chvěla jsem se vzrušením. „Vidím!“ říkala jsem všem rozjařeně. byla jsem tak nadšená, že jsem chtěla vystoupit na vrcholek vysoké hory a vykřičet tu novinu do světa.
Mnoho hodin jsem nedokázala vidět věci tak, abych je pojmenovala. Rysy lidí se mi jevily na špatných místech. Oči se zdály být příliš vysoko. Nos jsem nerozeznávala vůbec. Ale jak den ubíhal, stávala se konzole kolem postele čím dál tím ostřejší. Začala jsem pomalu rozpoznávat i věci, které mi ukazovali.
Podívala jsem se z okna. Úplně jsem zapomněla, že na domech existují okapy. Neměla jsem ani tušení, že auta mají protáhlý, aerodynamický tvar. A co je to rovné na mém talíři, co jsem chtěla ochutnat? „ To je nůž,“ vysvětlila mi sestra.
Odpoledne jsem uslyšela na chodbě Ianovy kroky, Které jsem předtím slyšela už tolikrát. Vzal mě za ruku a já se poprvé v životě dívala na svého manžela. Vždycky jsem si ho představovala s tmavými vlasy a hnědýma očima. Jeho vzhled mě až do chvíle, kdy jsem si najednou uvědomila, že mu hledím do očí, nijak nepřekvapil. Nikdy na to nezapomenu – poprvé jsem v dospělosti zachytila něčí pohled. Jsem ráda, že ten pohled patřil člověku, kterého jsem milovala. Večer Ian přivedl Adama a Bena. Dlouhá léta jsem je znala, jak jenom může matka své děti znát, dokázala jsem vycítit jejich nálady a předvídat jejich reakce. Adamovi bylo patnáct. Benovi deset. Musela jsem projít všemi těmi roky slepoty a ukrajovat jeden po druhém, abych dospěla až k té chvíli, kdy jsem prožívala okamžik, který mi vzal dech – první pohled na mé dva chlapce.
Navštívila mě spousta přátel, dlouho milovaných, ale dosud nikdy neviděných. A ta radost mých rodičů, kterou jsem mohla vidět na vlastní oči. Když se na mě přišel podívat doktor Salem, měla jsem pocit, že i on je překvapen. „ Při operaci jsem se modlil,“ řekl. „A po ní jsem děkoval Bohu. Dělám to tak vždycky.“

RADOSTNÝ NÁVRAT DOMŮ

Pět dní po operaci mě Ian odvezl domů. Ta patnáctikilometrová cesta byla pro mě kouzelnou výparvou do neznámého světa. byla jsem ohromená zjištěním, že svislé tyče, které se míhají podél silnice jsou lampy a telefonní sloupy. Léta jsem je vnímala jen jako chvilkové narušitele zvuku. Bílá čára uprostřed silnice mě fascinovala. Líbilo se mi, jak utíká před námi, jako by ukazovala cestu, jak se točí do zatáčky těsně předtím, než k ní dojedeme.
Když jsme dorazili domů, na chvilku jsem zapomněla, že vidím. Úplně mě pohltily známé zvuky a vjemy: gumová rohožka přede dveřmi, která se zmocní boty s vysokým podpatkem, a potom úzký prostor před schodištěm, kde se musí dát pozor, aby se nevrazilo do nábytku.
Pak jsem slyšela, jak cvakly dveře do obývacího pokoje. Byli tam Martin a Viktor, oba sršící nadšením. Viktor nadšeně kňučel a radostně se točil jak na obrtlíku, Martin stál důstojně stranou a čekal, až se přitulím k jeho chundelaté staré hlavě. Netušila jsem, jak jsou moji psi krásní – ani jak silné city ve mně dokážou probudit jejich upřené pohledy a důvěřivé tváře. Jejich laskavé černé oči mnoho let nahrazovaly mé vlastní. Nebylo to poprvé, kdy jsem se přistihl, že pláču.
Asi za půl hodiny přišel novinář, který chtěl o mém návratu domů napsat článek. Stál u okna a obdivoval krásný výhled. Na šok, který mi způsobil svou otázkou, jsem nebyla připravena. „Vidíte ta červená vrata požární stanice?“ Podívala jsem se a neodpovídala. Léta jsem si vytvářela vlastní obraz a teď jsem vnímala páté přes deváté v různých odstínech černé, bílé a šedé. Tenkrát jsem si uvědomila, že se budu muset spoustu věcí učit znovu, protože můj báječný nový zrak není takový, jaký lidé běžně mají. Viděla jsem zatím jen jednobarevně, jen jedním okem, a navíc jen asi z čtvrtiny normálního zraku.
V noci, když se rozsvítily pouliční lampy, jsem na požární vrata, která jsem nebyla schopná rozpoznat, úplně zapomněla. Ve tmě jsem dokázala rozeznat spoustu mihotajících se světel, rozprostřených od našich oken až k samému nebi. Nebyla to žádná obyčejná pouliční světla.Měla v sobě něco tajemného, byla jako udatní strážci, kteří s pozvednutými blyštícími se meči bdí nad krajinou. Byl to nádherný pohled. Stála jsem tam a ohromeně jsem na ně bez přestání hleděla.

PŘEKVAPENÍ NA KAŽDÉM KROKU

Nemohla jsem si pomoct, ale v hloubi duše jsem se cítila provinile. Proč zrovna mně byl dán atkový vzácný dar? Já zrovna nejsem ta pravá. Jsem náladová. Vůbec nejsem odvážná, nepřejdu ani louku, když se na ní pasou ovce. Jediné možné vysvětlení bylo, že jsou prostě otázky, na které si člověk nebude umět nikdy odpovědět.
Nakonec se podobné myšlenky začaly vytrácet a já si bez výčitek dopřávala požitek z vidění. I ty nejobyčejnější věci se mi zdály obdivuhodné. Žasla jsem nad bublinkami ve vaně, nad maltou mezi cihlami, nad hedvábnými chomáčky chlupů, které zůstávaly v hřebenu po kartáčování psů. fascinovala mě i slupka, která při škrábání odkrývala syrovou bramboru.
Jednou ráno jsem se dívala z okna v obývacím pokoji a v dálce jsem zahlédla, jak se něco neobyčejně třpytí. Měla jsem dojem, že se to roztříští na tisíce kousků. Zavolala jsem jednoho z chlapců. „Aha, to je jenom řeka, mami,“ řekl. Jenom řeka! Jak to může být „jenom řeka“ ,když se na ni dívali deset let a přitom jste ji nikdy vůbec neviděli.
Obzvlášť velkou radost mi dělalo nakupování v supermarketu. Místo procházení uličkou s někým, komu jsem musela říkat, co chci , jsem si sama mohla všechno vybrat. Zaplavil mě nový pocit sebevědomí. Tomu, kdo byl vždy soběstačný, se to může zdát dětinské. Projít samostatně přes pokladnu, aniž bych musela předat svůj nákupní vozík do péče někomu přede mnou, však pro mě byl výjimečný výkon.
Pak tu byly tváře. Strašně ráda jsem se na ně dívala. Setkání s lidmi, které jsem už léta znala, bylo úžasné. Téměř o každém jsem si udělala svou představu. Když mě v místním obchodě obsluhovala prodavačka Sally , okamžitě jsem ji poznala po hlase, ale překvapeně jsem vyhrkla: „Jak to, že máte tmavé vlasy? Pro mě jste byla vždycky blondýnka.“ Vzala to s humorem.
Postupně jsem pronikla černobílou oponou a začala jsem rozeznávat barvy. Trvalo mi ale velmi dlouho, než jsem nabyla prostorového vidění. Ptala jsem se například Iana: „Co je ta bílá věc tyčící se vedle domu naproti nám?“ Ukázalo se, že je to příjezdová cesta, ale ani potom, co mi to Ian řekl, jsem ji nedokázala vidět plasticky.
Začala jsem si zvykat, že jsou dny, kdy vidím lépe než jindy. Záleželo to na světle, ale i na mém fyzickém a duševním rozpoložení. Jednou ráno mi Ian přinesl šálek čaje a okamžitě si všiml: „Vypadáš vyděšeně.“
Jen těžko jsem ze sebe soukala, že nevidím ty domy naproti přes ulici. Po tváři mu přeletěl úsměv – stačilo roztáhnout záclony a domy byly na svém místě: střechy, komíny, okna i ta příjezdová cesta se najednou táhla po zemi tak, jak měla. Až v tom okamžiku jsem si uvědomila, jak moc pro mě ten nedokonalý, svým způsobem zkreslující zrak znamená a jaký hrozný strach mám z jeho ztráty.
Ačkoli jsem byla stále samostatnější, bylo mi jasné, že na neznámých místech nebo na přeplněných ulicích stále potřebuju Viktorovu pomoc. Zrak se mi ohromně zlepšil, ale zůstával bludný a nevyzpytatelný. Kdykoliv něco nenadále vstoupilo do mého úzkého zorného pole, lekla jsem se a trhla sebou.
Konečně jsem mohla ocenit, jak se Viktor o mě dobře staral. Ještě před operací jsem si všimla čtyř míst, kde vždy zpomalil a někdy se dokonce i zastavil. Protože jsem pro to sama nenašla žádné vysvětlení a lidé, kterých jsme se ptala, mi nedokázali uspokojivě odpovědět, potlačila jsem svou nelibost a smířila se s tím, že pro to má Viktor své vlastní důvody.
Až teď jsem mohla vidět, že na dvou místech je chodník rozbitý a hrbolatý a že je proto nutné jít pomalu. Na dalších dvou místech se po dešti udělala obrovská louže. Můj svědomitý průvodce se vždy zastavil, aby vymyslel, jak nejlépe ji obejít.

CESTA ZPÁTKY

Na svou druhou operaci jsem se těšila s rostoucí netrpělivostí. Jako dítě jsem si vždycky přála pozorovat déšť. Nevím, proč jsem si nyní řekla, že chci vidět tašky na střechách, ale v každém případě se teď mým cílem staly právě tašky.
V listopadu 1987, čtyři měsíce po prvním chirurgickém zákroku, mi doktor Salem operoval pravé oko. Jakmile mi sundali obvazy, věděla jsem, že se druhý zákrok vyplatil. Šilhání se srovnalo. Po mnoha létech se mé oči pohybovaly současně. Neviděla jsem sice dvakrát lépe než předtím – pravé oko bylo slabší a vidělo rozmazaně-, ale stačilo to, abych viděla i ty tašky na střechách.
Můj příběh přitáhl pozornost veřejnosti, takže jsem často hovořila v rádiu i v televizi. Dokonce nás pozvali na zahradní slavnost do Buckinghamského paláce.
Také jsme uskutečnili několik výprav do minulosti. Nejtesklivější byl výlet do Chorleywoodu, kam jsem chodila na střední školu a kde jsem prožila velkou část svého mládí. Altánek za domem ještě stál. Tady jsem před více než třiceti lety seděla a pocítila nutkání stát se učitelkou.
Člověk, který měl vždycky dobrý zrak, by sotva děkoval za to, čeho já si tak vážím. Dokonce mi ani nevadí, že nevidím jako ostatní; já se zase můžu dívat na televizi a přitom si číst knihu v Braillově písmu a u nohou mi leží věrný pes. Stále více jsem si uvědomovala, že není tak důležité, jak ostře věci vidíme, jako spíš, co vidíme v nich.
Ty nejhlubší city ve mně dokážou probudit i celkem obyčejné události. Jednou večer někde Adam vyhrabal staré fotografie. Zcela ponořená do nového zážitku jsem si lupou prohlížela rodinné obrázky. Byly v nich zachyceny téměř zapomenuté chvíle.
Viděla jsem krásné fotky tříletého Adama, jak sedí na dětské motorce. Když jsme došli k obrázkům, na kterých se v šesti letech tvářil moudře a vážně, vyhrkly mi slzy. V tu chvíli mi přišlo líto, že jsem chlapce, když byli malí, nemohla vidět. Pak mi ale Adam podstrčil fotku, na které jsem byla já v příšerném staromódním účesu, a slzy vystřídal smích.
Ten den jsem pozdě v noci vstala a jak jsem to často dělala, dívala jsem se do tmy. Mé oči spočinuly na bezpočtu světélkujících strážců nahoře na kopci a já jsem tiše odříkávala své poděkování. Vidět a být zdravý, milovat a být milován, to všechno se prolnulo a přineslo do mého života novou radost a štěstí.
Někdy se mě lidé ptají, jestli necítím hořkost nad tím, že světlo přišlo do mého života tak pozdě. Odpovídám: „Ne.“ Na vadu, jako je slepota se nemusí pohlížet jako na všepohlcující tragédii. Kdybych neprožila období tmy, nikdy bych v dospělosti nepoznala radost z toho, že vidím kapky rosy na pavučině, kosa,jak zpívá na pařezu, pole zlatých klasů, které se třpytí v záři večerního slunce. Tyhle úžasné věci, na které se stále dívám lačnýma a dychtivýma očima dítěte, patří jenom mně.




























autor Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. @  
0 Komentáře:
přidat komentář
<< domů
 
O autorovi

Jméno: Václav Prokůpek
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články
Archiv
Odkazy
Vyhledávání google
Google
 
Web This Blog

© 2006 Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. | Blogger Templates by GeckoandFly.
No part of the content or the blog may be reproduced without permission.
Learn how to make money online.



TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se