06.03.2012 22:58:31
Vidět na vlastní oči - 2.část
Před tabulí: V červenci roku 1955 jsem po dvou letech v St.Gabrielu dokončila studia a získala kvalifikaci učitelky. Pak přišlo první zklamání. Na všechny žádosti o práci přišla stejná odpověď : Bohužel pro Vás nemáme vhodné místo. Ředitelé škol si nejspíš nedokázali představit slepou učitelku, která by si poradila s rozjívenou třídou.
Už uprostřed letních prázdnin bylo všem mým spolužákům jasné, kam od září nastupují, a mě přepadla úzkost. Pak přišel dopis od slečny Baxterové, ředitelky dívčí školy St. Andrew´s Benn v Rugby. Doslechla se o mně od učitelky výtvarné výchovy ze St.Gabrielu. Slečna Baxterová psala, že naléhavě potřebuje někoho, kdo by nahradil učitelku hudby a angličtiny, která náhle onemocněla. Přijala by mě na zkoušku jen na pololetí. Měla jsem mít k dispozici speciální tabuli s vodícími linkami, které mně usnadňovaly čitelné psaní křídou. Jedna profesorka v důchodu mi měla po škole pomáhat se známkováním úkolů.
Jednu zářijovou neděli jsem stanula na nádraží v Rugby se dvěma kufry, ve kterých byl celý můj majetek. Druhý den ráno mě slečna Baxterová vzala za ruku, odvedla mě do třídy, představila studentkám a odešla.
Cítila jsem tázavý pohled dvaatřiceti párů očí. Slepá? Také jsem ucítila, jak se třídě ulevilo: to budeme mít pohodu!
Musela jsem něco okamžitě udělat. Narovnala jsem se, jak mi to jen mých 160cm výšky dovolilo. „Děvčata,“ pronesla jsem pevným, a jak jsem doufala, autoritativním hlasem, „ řekli vám, že jsem slepá. Nikdo vám ale neřekl, že bych byla zároveň hloupá. Myslím, že dvě nebo tři z vás už by se mohly přestat trapně šklebit.“
Jak se tváří, jsem jen tušila, ale reakce na má slova mě ohromila. Trefila jsem do černého! Jak dny ubíhaly, připravovala jsem svým žačkám další a další překvapení. Čichem jsem dokázala rozeznat, když některá z nich žvýkala, slyšela jsem ťukání tužkou a napomenula jsem je, i když se některá z nich při hodině česala nebo listovala pod lavicí v časopisu.
Když jsem měla pocit, že vyvádějí něco nekalého, procházela jsem pomalu mezi lavicemi a pozorně naslouchala. Pak jsem nečekaně vyrazila a zabavila jsem například psaníčko posílané přes uličku. Svůj úlovek jsem jednou přinesla o přestávce do sborovny. Na jedné straně bylo napsáno : Myslíš, že vidí? a na druhé: Mám pocit, že jo, vždycky ví, co děláme.
Zakrátko už si studentky mého postižení vůbec nevšímaly. Braly mě jako učitelku, a to že nevidím, stavěly zhruba na roveň faktu, že mám hnědé vlasy a šedomodré oči.
Že mě skutečně přijaly, jsem pochopila tehdy, když mi začaly nosit rodinné fotografie, abych se na ně podívala. Ukazovaly mi své malé sourozence, bratry a sestry, nebo sebe, když byly za družičky. Podržela jsem vždy fotografii před očima a požádala dotyčnou dívku, aby mi ji popsala. Za čas jsem jim o již ani nemusela říkat – stalo se to samozřejmostí, která vyjadřovala naši vzájemnou úctu a porozumění.

„Prosím, dejte mi psa“

„ Bereme Vás nastálo,“ sdělila mi slečna Baxterová v pololetí. Nadchlo mě to. Milovala jsem svou práci a chtěla jsem v ní pokračovat. Bohužel jsem však stále narážela na problémy.
Když jsem do St.Andrew¨s Benn přijela, neuvědomila jsem si, jak těžké se tu bude samostatně pohybovat. Některé studentky mě sice často ze školy doprovázely, ale žádná z nich nebydlela tak daleko – a z toho poslední dva kilometry vedly po velmi rušné ulici. Strašně jsem toužila po samostatnosti, ale nervozita a napětí mě vyčerpávaly. Někdy jsem usnula, když jsem s kolegyní opravovala písemky.Život se pro mě stal úmornou dřinou. Na co jsem se to dala? ptávala jsem se sama sebe. Nebyl to omyl?
V St.Gabrielu mi jedna přítelkyně promluvila do duše. Podle ní byla moje umíněnost v některých případech až hloupá a jen jsem si sama ubližovala. radila mi, abych pro sebe udělala něco užitečného, třeba, abych si pořídila psa.
Vzala jsem si její radu k srdci. Napsala jsem Společnosti pro výcvik slepeckých psů a doufala, že mi nějakého brzy pošlou. Místo psa jsem ale dostala formulář na žádost a zjistila, že budu zařazena do dlouhého seznamu čekatelů. Až za dva roky mě vyrozuměli, že je pes připravený a že musím projít měsíčním školením, jak se slepeckým psem zacházet. Výcvik se měl naštěstí konat v době velikonočních prázdnin.
V naší skupině byli tři muži a tři ženy. Učili jsme se, jak psy krmit, kartáčovat je a jak jim dávat základní povely. Metody výcviku byly příšerně. Nejdřív nám psa dělal jeden mladík. Celé hodiny jsme pochodovali ulicemi a mladík přitom nesl postroje, kterých jsme se drželi.
Každý povel je pevně daný , a patří k němu proto i určité postavení nohou psovoda. Když jsem celý systém pochopila, začal mi dávat smysl, ale zpočátku jsem myslela, že má za cíl jedině zamotat mi nohy do jednoho velkého uzlu.
Také jsem zjistila, že pes reaguje pouze na povely pronesené určitým tónem. Na první pohled se to zdá snadné, zvlášť pro někoho, kdo chodil do dramatického kroužku, ale musím se přiznat, že já jsem svému učiteli působila hotová muka – než jsem dokázala zavelet například jednoduché „vpřed“, uplynulo několik hodin.
Když cvičitelé konečně získali pocit, že jsme schopni stát se samostatnými vlastníky psa, přišel dlouho očekávaný okamžik. Sdělili nám jméno přiděleného psa a jeho rasu a zavedli nás ke stájím upraveným pro chov psů.
„Mluvte na ně.Psi si musejí zvyknout na váš hlas,“ řekl nám cvičitel a nechal nás s našimi budoucími kamarády o samotě.
Já jsem dostala třináctiměsíční fenku černého labradora Neanu. Hned od první chvíle, kdy jsem se té sličné mladé dámě představila, bylo jasné, kdo koho bude vést. Od toho okamžiku totiž Neana až do svého pokročilého věku, který jí znemožnil dále mi pomáhat , bravurně vedla každý můj krok. Jako ostatní slepečtí psi uměla chodit v davu, schoulit se v autobuse pod sedadlo nebo upozornit na schody tím, že si před vykročením sedla. Na školení jsme zvládli všemožné situace, od procházky v přírodě až po probíjení se davem na nádraží.
Žasla jsem nad tím, jak Neana zvládala provoz na ulici. Pokud bylo jedoucí auto blízko, nehnula se z místa, ani když se ji cvičitel snažil vylákat. Poslechla a přešla silnici, teprve jakmile auto přejelo. Když jsme se spolu konečně odvážili do centra města, měla jsem radost, jak snadno jsme to zvládli. Stejně jsem se radovala i ze vzájemné důvěry, která se mezi mnou a Neanou vytvářela.
Když jsem se po velikonočních prázdninách vrátila do školy, vstoupila jsem do třídy rázně s Neanou po boku. Od té doby jsem nepotřebovala nikoho, kdo by mě vodil za ruku. Byl to začátek svobodného života, jaký jsem od oslepnutí nepoznala.

Mé kroky s Neanou

Hned od prvního dne trůnila Neana ve třídě u mých nohou a dávala jasně najevo, že už to nejsem já, kdo je tady pánem. Děvčata mi popisovala, jak je sleduje ostřížím zrakem a jak je nesvá o přestávkách, při nichž se rozdávaly mléčné přesnídávky. Obvykle se prý uklidnila, až když jí některá z dívek odlila do misky trochu mléka. Nakonec bylo nutné nosit do třídy vždy o jednu láhev mléka víc – a tu otevírat vždy první.
Zavděčit se Neaně však vůbec nebylo snadné.Dokázala patřičně projevit nelibost například v okamžicích, kdy podle ní měly hudební pokusy mé třídy daleko k dokonalosti. Vlastně jsem ji chápala – ten, kdo už někdy slyšel hrát najednou dvaatřicet zobcových fléten falešně, musí uznat, že to opravdu není libozvučná melodie. jakmile děvčata otevřela pouzdra a vyndala nástroje, Neana se vzpřímila, upřela pohled k nebi a začala výt. Bylo zřejmé, že se všem uleví, když budu Neanu nechávat ve sborovně, kde si může v klidu u kamen lízat tlapky.
Po několika hodinách bylo zřejmé, že před muzicírováním dává přednost příběhům, které jsem svým studentkám předčítala. Nikdy při nich sice nevyla, ale zato chrápala tak hlasitě, že třída jen stěží potlačovala výbuchy smíchu. Nakonec jsem Neanu s konečnou platností přeložila do sborovny. Moje fenka přesně věděla, jak dosáhnout svého.
S Neanou, která vrtěla ocasem a cupitala po mém boku, se pro mě poznávání městečka Rugby stalo potěšením. Pro mnoho lidí je těžké navázat rozhovor s nevidomým, ale brzy jsem zjistila, že pes je pro počáteční prolomení ledů skvělým prostředníkem.
Nena mi pomohla spřátelit se se spoustou lidí, zejména s majiteli obchodů. Jako se rychle naučila plnit povely typu „Najdi řeznictví“, stejně rychle pochopila i to, že řezník, u kterého se vždycky najde kostička navíc, sotva odolá smutnému pohledu jejích sametově hnědých očí.
Bylo báječné, že jsem už nemusela prosit: : „Mohl byste mě prosím dovést k....?“ Stačilo už jen říct Neaně: „Pojď, vezmem vodítko a vyrazíme do města.“
Byly to šťastné dny. Zdálo se mi, že mám všechno: dobré zaměstnání, pohodlné bydlení a plno přátel.
Přesto jsem neměla stání – byla jsem jako ptáče, které se naučilo létat. Chtěla jsem vyletět z hnízda k vyšším cílům.
Porozhlédla jsem se po nové práci a našla si místo v Belperu, malém derbyshirském městečku, kde se neobvykle snoubil průmysl s krásami venkova. Tamní škola s pěti sty žáky hledala učitelku hudby a angličtiny.
I tady jsem si potvrdila, jak jsou děti přizpůsobivé. Vždy se našli dobrovolníci, kteří mi pomohli orientovat se v rozlehlé budově, nosit těžké knihy psané Braillovým písmem nebo během oběda nakrmit psa. Právě krmení považovali za zvláštní výsadu, jejíž získání mělo vliv i na chování některých problémových žáků.
Zabydlela jsem se v nové škole a moje sebevědomí rostlo. Bydlela jsem v podnájmu u jednoho manželského páru, ale bylo načase, abych si našla něco svého. „Nad opravnou elektrických spotřebičů je byt k pronajmutí,“ řekla mi jednou kamarádka Jean, která dětí učila vedení domácnosti.
Šla jsem se na byt podívat a okamžitě jsem si ho zamilovala. Z ulice vedly schody do prvního patra, kde byla hala, malá kuchyňka a na tu dobu(bylo to v roce 1962) i okouzlující koupelna. Do horních dvou ložnic se šlo po starobylých točitých schodech. Měla jsem pocit, že ten starý dům s útulným bytem na mě číhal, až půjdu kolem, aby mě uchvátil.
Nábytek a koberce jsem koupila z druhé ruky a vše, co bylo potřeba do kuchyně mi dala maminka. Jean se mnou dva týdny zůstala, aby mě naučila základním domácím pracím, a já si zjednala paní na úklid, která ke mně chodila jednou týdně v době, kdy jsem byla ve škole. U domu byl dokonce malý dvorek, kde jsem mohla venčit Neanu.
Na dvorek vedla i okna obchodu, odkud mě pokaždé vesele zdravil nový zaměstnanec, inženýr elektrotechniky. Jednou jsem šla se smetím a zastihla jsem „hlas z opravny“, jak sedí na popelnici a opaluje se. „Mohl byste se uhnout?“ zeptala jsem se povýšeně. „To není zahradní lehátko.“
S kouzelnou ztřeštěností vyhověl a pak se představil:“ Jmenuju se Ian Taylor.“

BLÍZCÍ PŘÁTELÉ

Nezdálo se, že by Ianovi moje slepota vadila. Pravě on mi vždy pomohl řešit stále se objevující problémy. Jako například s novými elektropřístroji – přečetl mi návod a pak, jako by mě znal odjakživa, mi předvedl nejjednodušší způsob ovládání.
Ian mi také jako první ukázal duběnky, když sehnul větev s listy až ke mně, abych si je mohla osahat; a byl to také on, kdo vedl mé prsty po krásně spleteném hnízdě střízlíka.
Nesmírně jsem si zvykla na Ianovu oporu, a když jsem se dozvěděla, že mi Neana už nebude moct kvůli zánětu kloubů dál pomáhat, vzlykala jsem mu na rameni. Neaně bylo jedenáct let a pohybovala se tak pomalu, že jsme ani jedna nevěděla, kdo koho vlastně vede. Vzala jsem ji k rodičům. Už dřív si ji moc oblíbili a teď měli radost, že u nich zůstane. Prožila u nich další tři šťastné roky a zemřela v požehnaném věku 14 a půl roku.
Potom, co jsem Neanu nechala u rodičů, jsem si zašla do Společnosti pro výcvik slepeckých psů pro nového psa. Dostala jsem další fenku labradora jménem Dana. Ian mi řekl, že je krásná, že má zlatavou srst, bílou náprsenku a černý lem kolem očí. Za několik týdnů cvičení jsme se sehráli a já se dostala do takové duševní pohody, že jsem se začala vážně zabývat svým novým přáním. Chtěla jsem získat kvalifikaci pro výuku slepých dětí.
Opět mi pomohl Ian. Svou dodávkou mě dovezl na Birminghamskou universitu, kde jsem měla absolvovat jednoroční kurz. Sbalili jsme všechny mé věci a naložili je do auta. Ian mi ukázal, jak používat starodávný plynový sporák, jak nastavit elektroměr, a vyklidil také místo na podlaze, abych měla s Danou kde cvičit. Když odjel, cítila jsem se hrozně osamělá. Co mě to popadlo? říkala jsem si. Ačkoli se mi nakonec v Birminghamu začalo líbit, přece jen jsem se vždy nejvíc těšila na neděli, kdy přijížděl Ian a chodil se mnou na procházky po okolí. Náš vztah byl tak pohodový a samozřejmý – a nezbytný – jako dýchání. O budoucnosti jsme spolu nikdy nemluvili. Ani já sama jsem o ní moc nepřemýšlela, ale život bez Iana jsem si už vůbec nedokázala představit. Když jsem se vrátila do Belperu a znovu začala učit, vídali jsme se každý den. Pomohl mi se stěhováním do malého domku, který jsem si koupila, a v říjnu 1970 jsme se rozhodli, že se vezmeme.
Ian mi dal nádherný prsten s oválným rubínem osázeným diamanty. Znali jsme se už šest let a náš vztah byl celou tu dobu vřelý a krásný. Později mi Ian prozradil, že s nabídkou na sňatek čekal tak dlouho schválně, aby se ujistil, že to, co ke mně cítí, je skutečně láska a ne třeba soucit s mou slepotou nebo obdiv nad tím, jak se s tím vypořádávám.
Svatbu jsme měli na Velikonoční pondělí, 12.dubna 1971, kdy na stromech zrovna pučely pupeny nového, svěžího života. Cestou do kostela jsem se štěstím rozbrečela. Kostel Sv. Petra byl plný lidí. Kráčela jsem pyšně uličkou a přede mnou šel náš školní sbor. Jedna jeho členka zpívala svým čistým jasným mladým hlasem píseň s opakujícím se refrénem: „Vidíš, máte se rádi.“

autor Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. @  
0 Komentáře:
přidat komentář
<< domů
 
O autorovi

Jméno: Václav Prokůpek
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články
Archiv
Odkazy
Vyhledávání google
Google
 
Web This Blog

© 2006 Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. | Blogger Templates by GeckoandFly.
No part of the content or the blog may be reproduced without permission.
Learn how to make money online.



TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se