06.03.2012 22:56:03
Vidět na vlastní oči - 1. část
Když bylo Judy Taylorové devět let, začala se kolem ní snášet tma. Odborníci se shodli, že její zrak nelze zachránit. Během několika let oslepla. Judyino odhodlání vést normální život by samo vydalo na pozoruhodné vyprávění, ale její příběh je o něčem jiném. Po mnoha letech totiž nečekaný zvrat osudu otevřel novou kapitolu v jejím životě.
Chceme vám nabídnout letmý pohled do světa zrakově postižených lidí, ukázat lásku silnou natolik, že překoná i bariéru tělesného handicapu, a připomenout obyčejné zázraky, které v dennodenním shonu tak často přehlížíme.
Posměch a uštěpačné poznámky jsem slýchala od okamžiku, kdy jsem si ve škole poprvé nasadila brýle. „Brejloune,“ pokřikovali na mě kluci. „Jseš slepá jak patrona!“ To mi bylo sedm a posměškům spolužáků jsem neuměla čelit. Plně jsem se proto soustředila na rozmazané obrysy chodníku, na výmoly a na projíždějící auta, která jsem vnímala napůl zrakem a napůl sluchem.
Jak jsem ty brýle nenáviděla! Byly s kulatými stříbrnými obroučkami a zdály se mi ošklivé. Doktor ale trval na tom, že je musím nosit, i když mi dvě tlustá skla vlastně vůbec nepomáhala a nedokázala ani zakrýt slzy, které mi často vytryskly. Byla jsem vystrašená, pokořená a připadalo mi, že jsem jiná než ostatní.
Moji rodiče si poprvé uvědomili, že se mnou není něco v pořádku v době, kdy jsem začala chodit. Matka mi říkala, že dřív, než přišli na to, že nevidím, ztrácela často trpělivost, protože jsem neustále do něčeho vrážela. Příčiny mého stavu nebyly jasné, ale lékaři usoudili, že poškození sítnice a očních nervů zavinily silné spalničky, které jsem prodělala ve třinácti měsících. „Judyin zrak se bude zhoršovat. Nedá se s tím nic dělat,“ řekli mé matce odborníci. Nakonec jsem podle nich měla oslepnout úplně.
Zrak se mi horšil postupně, a proto jsem několik let mohla chodit do normální školy. věděla jsem však, že tam nikdy nezapadnu. Dobře jsem se cítila jen u nás doma s dětmi ze sousedství.
Málokdo by asi chtěl bydlet v naší postranní uličce v anglickém Cheltenhamu. Lidé tam byli chudí a domky malé, ale pro nás děti to bylo to nejkouzelnější místo na světě. Nekonečné hodiny jsme si hrávali na ulici, a i když jsem prohrávala nejčastěji ze všech, patřila jsem do party.
Jen těžko by člověk hledal ulici, která by více pulzovala životem. Čemu se smáli muži, kteří sedávali u stolů před hospodou? O jakých zakázaných, tajemných věcech spolu špitaly stařenky s mladšími ženami, když se k sobě při pletení nakláněly a souhlasně pokyvovaly hlavami? Když tak na to vzpomínám, myslím, že mě skromné prostředí, odkud jsem vyšla, vybavilo do života lépe, než kdybych vyrůstala v bezpečí přepychu.
Někdy jsem ale ani tady nedokázala utéct pocitu osamění a smutku, že se od ostatních dětí liším. V těchto okamžicích jsem vždy utíkala do malého pokojíku pro hosty. Vůbec mi nevadilo, že ze stěn opadávala omítka – to totiž musíte normálně vidět, abyste takové věci vnímali. Když vidíte „jinak“, můžete si představovat, že pokojík je tajemná romantická komůrka ve věži pohádkového hradu a uniknete tak skutečnému světu. Bohužel, nikdy to nejde na dlouho.
Mé trápení ve škole pokračovalo, a když mi bylo devět let, vše se náhle ještě zhoršilo. Už jsem nerozeznávala písmenka v knize a jen s velkou námahou jsem dokázala číst z tabule. Sociální pracovnice řekla matce, že budu muset přestoupit do školy pro nevidomé. Černá mračna, která se nade mnou už dlouho vznášela, mě najednou neproniknutelně obklopila, a vše, co jsem důvěrně znala a měla ráda, nenávratně zmizelo ve tmě.

Rozhodování o budoucnosti

V mé první škole pro nevidomé byl přísný režim. K jídlu, na výuku, do kostela a do postele nás honila pronikavá píšťalka. Návštěvních dnů bylo málo. Raději jsem se snažila netěšit se na maminčinu návštěvu, protože se mi vždy vybavila zoufalá bolest, kterou jsem prožívala, když odcházela. Ulevilo se mi až za dva roky, kdy mě přijali na internátní školu pro zrakově postižené dívky Chorlleywood College v Hertfordshiru. Tato škola – staré venkovské sídlo provoněné leštidlem na podlahu, parfémovaným mýdlem a pečenými dobrotami – předběhla svou dobu. Studentky byly všemožně vedeny k naprosté samostatnosti. Za pomoci učitelky jsme se seznamovali s přilehlou vesnicí, poli i lesy, dokud jsme okolí neznali tak dobře, že by mi snad neušlo, kdyby najednou zmizel třeba jen jediný keř.
Jazyky, dějepis i náboženství nás učili normálně, ale při hodinách matematiky, přírodních věd a zeměpisu jsme používali speciální slepecké pomůcky jako například plastické mapy nebo zvonky místo žárovek.
Také jsem se zdokonalila v Braillově písmu. Základy už jsem znala předtím, ale teď jsem měla ohromný požitek, když se vyvýšené tečky začaly slévat v slova a pak v celé příběhy. Vždycky jsem totiž ráda četla, a jak se mi zhoršoval zrak, nedočkavě jsem po všech vyžadovala, aby mi četli nahlas.
Právě v Chorleywoodu jsem také objevila svou velkou a trvalou lásku – hudbu. Hrála jsem na klavír a na housle, a protože to do Londýna nebylo daleko, jezdili jsme často na koncerty
Ale k čemu mi vlastně hudba byla? Už tenkrát jsem si uvědomovala, že mi chybí to „cosi“, na čem bych vybudovala svou budoucí kariéru. Ale život byl v té době příliš radostný, než abych se vážně zabývala tím, co bude, a hledala jsem proto ty nejjednodušší možnosti výdělku.
O prázdninách jsem doma překvapila rodiče nápadem, že se stanu telefonistkou. Tatínek se divil, co jsem si to vybrala. Vysvětlila jsem mu, že tahle práce vyžaduje jen tři měsíce školení a že neznám jinou profesi s tak krátkým zácvikem.
Moji rodiče vyrůstali za hospodářské krize třicátých let a oba začali pracovat už ve čtrnácti letech. Nebylo se tedy čemu divit, když mi otec řekl: „Dokud si pro rozhodnutí o své budoucnosti nenajdeš lepší důvod, půjdeš zpátky do školy. Nesnažili jsme se s maminkou ti pomoci jen proto, aby ses pak chytla hned první věci, která tě napadne.“
Po jeho slovech už jsem o telefonistce nepřemýšlela, natož, abych o této práci mluvila. Vrátila jsem se do školy a dokončila jsem poslední ročník.

Vzhůru do života

V létě 1952 mi bylo sedmnáct a stalo se cosi, co změnilo můj život. byl nádherný červnový den. Seděla jsem v zahradním altánku v Chorleywoodu a cítila jsem, jak sluneční paprsky prozařují skrz koruny stromů. S otevřenou knihou na klíně jsem snila o budoucnosti. Najednou se mě zmocnila podivná síla. Ne, nebyl to žádný boží hlas, ale přesto jsem v tu chvíli věděla s naprostou jistotou, že se stanu učitelkou.
Nikdy dřív mě to ani nenapadlo. Říkala jsem si, že je to možná tím sluncem, a že až se k večeru ochladí, myšlenka na učitelování mě pustí. Nepustila. Dokonce i druhý den ráno jsem si byla volbou své profese stále jistá. Jakkoli se to zdálo nepravděpodobné, musela jsem se prostě stát učitelkou.
Tu noc jsem skoro nespala. Druhý den jsem navštívila ředitelku školy slečnu McHughovou. Ačkoli nikdy neslyšela o žádném slepci, který by studoval na obyčejné pedagogické fakultě, nabídla se, že mým jménem několik škol obešle.
Nakonec mě pozvali na přijímací pohovor do školy St.Gabriel´s v jihovýchodní části Londýna. Vzpomínám si dnes jen na jednu z otázek, které mi tam tehdy položili:“Proč se chcete stát učitelkou?“
„Já se nechci stát učitelkou,“ odpověděla jsem bez rozmýšlení, „já se jí musím stát.“ Od září jsem mohla nastoupit.
Školné a ubytování se mi uvolilo hradit ministerstvo školství. Začala nová kapitola mého života. V Chorleywoodu jsem byla jen jednou z mnoha nevidomých žákyň, v St.Gabrielu jsem se najednou ocitla mezi dvěma stovkami studentů jako jediná slepá. Většina z nich se nikdy předtím se slepcem nesetkala. Snažili se mi proto všemožně vycházet vstříc, a přitom to kolikrát až přeháněli.
Chtěla jsem splynout s kolektivem, ale místo toho jsem se stala středem pozornosti. Kdykoli jsem se přiblížila ke dveřím, ke schodům nebo k nějakému nábytku, hned po mně chňaply něčí ruce: „Pozor!Spadneš!“
Stejně jako ostatní nevidomí jsem se při pohybu spoléhala na sluch a další smysly. Brzy jsem znala celou budovu do detailů. Slabá ozvěna a změny proudění vzduchu mi signalizovaly změny na podlaze. U nohou jsem cítila cosi nepopsatelného, co mě varovalo před židlemi, nízkými stoly nebo jinými překážkami.
Největší potíže mi dělala asi půldruhého kilometru dlouhá cesta mezi školou a kolejí. Navzdory čilému provozu na silnicích jsem na slepeckou odmítala byť jen pomyslet, protože jsem se s ní cítila trapně. S mylnou představou samostatnosti jsem navíc také odmítala pomoc přátel. Přijmout ji by pro mě znamenalo připustit si, že jsem jiná.
Nakonec jsem cestu pokaždé nějak zvládla, ale byla jsem z toho celá vynervovaná. Myči oken a lakýrníci mi stavěli do cesty žebříky a zdálo se mi, že psi si obvykle jako naschvál vybírali pro svůj odpočinek právě prostředek chodníku.
Nejhorší byl provoz na silnicích. Vyčkávala jsem na chodníku a poslouchala auta, jak mě míjejí jedno za druhým. Pak jsem zatnula zuby a vykročila. Skoro vždy mě zastavilo skřípění brzd, po kterém obvykle následovala smršť nadávek. Po těchto zkušenostech už mě proto v pozdějších letech nedokázala vyvést z míry ani třeba konverzace puberťáků lelkujících na ulici.
Přes všechny tyto nesnáze se mi na škole začalo líbit. Chodila jsem s přáteli pravidelně ven – někdy jen tak na kávu do studentských kaváren, jindy do Královské opery, kde jsme si kupovali ty nejlacinější lístky na bidýlko. Mně to nevadilo: co se děje na scéně bych stejně neviděla, ale mohla jsem si tam sednout na zem a vychutnávat krásu tónů.
Jednou jsme se vrátili z večírku a našli dveře koleje zamčené. Zazvonit by znamenalo říct si o potrestání.Jeden spolužák nám naštěstí nechal v přízemí otevřené okno. Se zadržovaným smíchem jsme do něj vlezli. Že jsem v tu chvíli byla součástí party pro mě znamenalo víc, než všechen ten tanec a zábava předtím. Znamenalo to, že mě ostatní berou.
Ne všechny vzpomínky na St.Gabriel jsou však tak příjemné. Nikdy nezapomenu na mladíka ze sousední fakulty, kterého jsem potkala na dalším večírku. Nějakou dobu jsme si povídali, a on mi pak nabídl, že mě doprovodí na kolej. Po cestě mě pozval na koncert, který se konal následující týden.
S velkou péčí jsem se na schůzku ustrojila a jedna kamarádka mi pomohla s nalíčením. Večer se vydařil a zdálo se, že je nám spolu dobře. Po koncertě jsme šli na procházku podél řeky. Byla teplá letní noc a pronikavá vůně květin zaplavila okolní vzduch. Nenuceně jsme si povídali a posadili se na břehu u řeky. Najednou se můj partner zvedl a nejistým hlasem řekl, že se se mnou už nechce víckrát sejít. Má mě moc rád, řekl mi, nejspíš až příliš, ale nemůže si dovolit vztah se slepou.
Ublížil mi tím. Jinými slovy vlastně jen řekl, že jsem pod jeho úroveň a zasadil tak mému sebevědomí těžkou ránu.

autor Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. @  
0 Komentáře:
přidat komentář
<< domů
 
O autorovi

Jméno: Václav Prokůpek
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články
Archiv
Odkazy
Vyhledávání google
Google
 
Web This Blog

© 2006 Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. | Blogger Templates by GeckoandFly.
No part of the content or the blog may be reproduced without permission.
Learn how to make money online.



TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se