06.03.2012 21:31:00
Příběh paní Lady: Jako tělesně postižená se dostala na olympiádu
Paní Lada (28) již od mládí snila o tom, že jednoho dne získá velkou olympijskou medaili, ale nepřízeň osudu jí v tom bránila již od narození. Narodila se s tělesnou vadou a musela neustále chodit o berlích a posléze byla upoutána dokonce i na invalidní vozík. I nadále si s ní osud nehezky pohrával, zemřel jí strýc, který jí velmi pomáhal a podporoval ve sportu. Manželství se jí rozpadlo a měla těžké zdravotní komplikace. Ale svého dětského snu se nikdy nevzdala. Nakonec přivezla pro svoji zemi stříbrnou medaili s paralympijského bazénu.
To, že jsem se narodila s rozštěpem páteře, znamenalo pro mě deset kilogramů kovových dlah na nohou a berle. Neúplně uzavřené obratle v bederní části páteře sice nezpůsobily úplné ochrnutí, ale svalstvo od pasu dolů jsem ovládala jen částečně a při chůzi se kolíbala „jako kachnička.“ Ve vodě jsem se však změnila v dravou rybu. Nebyla jsem závislá na chabých nohách, ale používala sílu v pažích.
To léto, kdy byla olympiáda, stále jsem viděla tváře olympijských závodníků, které jsem znala z televize. „Jednou budu jedna z nich“, stále jsem snila. Když jsem o tom pouze snila a nemluvila, nemohl mi to nikdo vyvracet. „Tělesně postižení se nemohou stát olympioniky,“ říkal mě otec. Přesto jsem snila o tom, že bych mohla jednou závodit se zdravými sportovci.
V deseti letech jsem se pokusila dostat do plaveckého oddílu. „Ti, kteří se kvalifikují do družstva A, budou závodit. Ostatní půjdou do družstva B,“ vysvětloval trenér. Viděl však ve mě jen holku, která chodí o berlích. Fakt, že také dobře plavu a dokonce skáču do vody z vysokého prkna nebral kouč na vědomí. „Lada – béčko.“ A tak jsem byla zase druhá. Rodiče mi vždy říkali: „Dokážeš všechno, jen chtít.“ Ale přesto mě varovali, abych si nekladla příliš vysoké cíle. Přesto jsem pracovala na stylu, dýchání, na tempech, až se vyrovnala těm nejlepším. Ale trenér jakoby to neviděl. Byla jsem pro něj členkou B – týmu.
Po čtyřech letech se stalo něco hrozného, s plaváním byl konec. To jaro mi bylo stále nevolno, všechno mě bolelo, měla jsem horečky. Když horečka vystoupila přes čtyřicet stupňů, rodiče mě odvezli do nemocnice. Slyšela jsem doktora, jak rodičům vysvětluje: „Infekce napadla kost. Když zanícenou část vyřízneme můžeme nohu zachránit.“ Vezli mě na operační sál. „Prosím, nohu ne,“ modlila jsem se.
Sotva jsem se probrala z narkózy, šmátrala jsem rukou po lýtku. „Neboj, nohu ještě máš,“ uklidnila mě maminka. Při pobytu v nemocnici jsem si rozřízla chodidlo a rána začala hnisat. Protože jsem neměla v nohách cit, nevnímala jsem bolest, která by mě varovala. Čekala mě ještě spousta operací, než se podařilo infekci zastavit a nohu zachránit.
Bylo mi osmnáct, veškerou energii jsem vyčerpala na uzdravení, na vysokou školu mě nepřijali. Říkala jsem si: „Co dál?“ Vkročila jsem tedy do dospělosti dost nepřipravená. Nastoupila do zaměstnání, zamilovala se a vdala. Můj manžel byl také tělesně postižený, ale nikoliv sportovně zaměřený. Plavání jsem však nemohla opustit. Mojí touhu posílilo také vědomí, že můj strýc Milan, který byl zřejmě první, kdo mě k plavání před lety přivedl si mě nyní vybral za vzor: „Stačí když budu myslet na to, cos ty dokázala jako malá holka v bazénu.“ Milan totiž prodělal infarkt a těžko se přizpůsoboval životu na vozíku. „Ale to už je dávno,“ namítla jsem. Přesto se pokaždé, když jsem skočila do vody, proměnila v tu malou holku, co ze sebe chtěla zaplavat trať v tom nejrychlejším čase.
„Ztrácíš se mnou čas,“ naléhal na mě kamarád Franta, kterého jsem přinutila, aby si se mnou vždycky zaplaval pár bazénů. „Ty potřebuješ skutečného soupeře,“ tvrdil mi František a doporučoval mě, abych se plavání věnovala profesionálně. „Ne, ne! Žádné závody. Jediná postižená závodnice v družstvu – to už jsem si zažila, „ říkala jsem si.
Jednou v létě jsem se ale přeci jen nechala přemluvit strýcem Milanem a šla si zazávodit a všiml si mě vozíčkář Petr, trenér a soutěžící vozíčkářů v jedné osobě. Za dvacet let práce s postiženými se prý naučil rozpoznat vítěze. Popojel ke mě: „Že byste si to ráda zkusila?“ Závodila jsem a bylo to úžasné! Jenže, v zimě jsem začala mít problémy s koleny a svaly na nohou. Opět jsem skončila na operačním sále. Po operaci jsem cítila, že se blíží to, čeho jsem se tolik bála. Nedovedla si představit nic horšího, než trvalý život na vozíku. Pochopila jsem, že už nemám jinou volbu. Vzpomínala na Petra, který dokázal, že i na vozíčku se nemusí jenom chátrat.
Ve svých třiceti letech jsem si přivezla domů svoji první trofej. „Neříkal jsem ti to,“ vyčetla jsem z Petrova úsměvu na přivítanou. S jeho pomocí jsem začala usilovně trénovat. Vyhrávala jsem jeden závod za druhým. „Pokud budeš takhle pokračovat, jednou se dostaneš až na paralympiádu,“ řekl mě Petr. „Kam?“ udiveně jsem se zeptala. „Od roku 1960 je to nejvyšší světová soutěž pro tělesně postižené sportovce,“ vysvětloval mi. I postižení lidé mají šanci závodit pod olympijskými kruhy! „Co musím udělat, abych se tam dostala?“ hned jsem se vyptávala. Petr mě odrecitoval dlouhý seznam kvalifikačních závodů a nároky soutěže mě vzaly trochu odvahu. Soutěžící se dělili do kategorií podle svých fyzických možností. Bude to tvrdá konkurence. „Mnoho z nich trénuje osm hodin denně,“ dodával Petr. „No já zas osm hodin denně pracuji,“ podotkla jsem.
„Abych se umístila, budeš muset prodloužit večerní plavání, řekl mi Petr a já si uvědomila, že dostat se na vysněnou soutěž nebude jednoduché. Jednoho dne mi Petr, nyní už můj trenér řekl: „Ty časy jsou fantastické, určitě se dostaneš v plavání na paralympiádu.“ Můj vývoj sledoval i kondiční trenér Mirek, a to v posilovně, kam jsem chodila cvičit se závažím. „Zatím děláš asi šestinu toho, co by měl dělat paralympionik,“ řekl mě jednoho rána a dodal: „S pouhým nadáním to moc daleko nedotáhneš. A musíš se soustředit jen na jeden sport.“ Při těchto slovech jsem si uvědomila, že Mirek má pravdu. Do paralympiády zbývalo už jen šest měsíců. Bylo načase zapomenout na řadu disciplin a soustředit se jen na jedno odvětví. Najala jsem si plaveckého trenéra - specialistu a začala si plnit svůj dětský sen. Míra a jeho kolegyně Sylva mi sestavili speciální jídelníček, jehož dodržování přísně hlídali. Také rozvrhli posilování.
„Za normálních okolností to trvá tři roky než se člověk vypracuje mezi olympioniky,“ vysvětloval Mirek, ale dodal: „Když začneme trénovat naplno a ještě budeš chodit osm hodin do práce, riskujeme, že v bazénu buď začneš zpomalovat nebo zrychlíš, ale poškodíš si svaly. Nechceš si to rozmyslet?“ Rozhodla jsem se, že svůj olympijský sen si prostě splním. Dostávala jsem ze sebe maximum. Sylva mě udělala testy. Změřila moji maximální aerobickou kapacitu – tedy účinnost, s jakou moje svalstvo získává z krve kyslík. Výsledky byly neuvěřitelné. „Tvoje hodnoty překonávají všechny plavkyně na vozíku. Dokonce jsou velmi vysoké i na tabulku mužů,“ nevycházela z údivu Sylva. „Většina plavců může trénovat celý život, ale nedostanou ze svých svalů to co ty,“ řekl Mirek a dodal s úsměvem: „Pro takovou fyzičku jsou lidé ochotni i vraždit!“
Pozorovala jsem chvíli Mirka a chvíli Sylvu a snažila se pochopit, co mě to vlastně vykládají. Poprvé v životě jsem cítila, že svůj sen uskutečním. Byly chvíle, kdy už jsem doopravdy nemohla, chtěla jsem skončit, ale vždy tu byl někdo, kdo mě připomněl, proč to všechno vůbec dělám. A byl tu hlavně i strýc Milan, který po mrtvici dosti zdravotně trpěl. Volal mi dlouho večer a hlásil, kolik už se mu podařilo mezi sponzory i obyčejnými lidmi vybrat peněz, které jsem potřebovala pro svoji cestu na paralympiádu. „Já u toho nebudu, neuvidím tě, jak vyhraješ medaili, ale od samého začátku věřím v to, že to dokážeš,“ říkal mě.
Jenže pak přišly chvíle, které mohly celou moji sportovní kariéru zničit. Rozešla jsem se se svým manželem. Jak jsem již říkala, sport ho nebavil, a tak si našel jinou. Také tělesně postiženou dívku, která s ním měla ale společné zájmy. Pak zemřel strýc Milan. V tu chvíli jsem to všechno chtěla vzdát.
V následujících měsících se mi podařilo zaplavat stovku znak o jedenáct vteřin lépe, než bylo u mě obvyklé. A volný styl jsem plavala dokonce o šest sekund rychleji, než bylo u mě obvyklé. „Máš na to,“ řekl konečně Mirek, když jsem na mistrovství republiky tělesně postižených vyhrála pět zlatých medailí. „Máš to v krvi a dokážeš to,“ řekl mi trenér Petr a já už v tu chvíli věděla, že jsem se nominovala na paralympiádu.
Když jsem seděla před paralympijskou vesnicí a měla bojovat o vysněné medaile, žaludek se mě svíral jako nikdy před tím. V klasifikaci jsem zaplavala velmi dobře. Ale nezařadila jsem se mezi plavce, kteří ovládají nohy natolik, že mohou skákat z bloků. „Ti budu mít proti tobě obrovskou výhodu,“ připomenul mě trenér. Já jediná startovala ve finále ve vodě. „Jak dohoním jejich náskok když skáčou z bloků?“ ptala jsem se Petra. „Uděláš to co vždy, budeš lepší a rychlejší,“ nekompromisně mi sdělil Petr.
Ve finále jsem čekala na signál ke startu na padesátce ve volném stylu. Napjala jsem všechny svaly. Přidržovala se stěny bazénu, dalších sedm žen bylo připraveno na blocích. „Celý život jsem musela být o trochu rychlejší,“ stále jsem si opakovala. Ani jsem nevnímala povzbuzování pozorných diváků, myslela jsem na strýce a všechny, co mi drželi palce. Strejda Milan by na mě byl pyšný, plavu pod olympijskými kruhy. Naposledy jsem zabrala, dotkla se bazénu a vynořila se o zlomek vteřiny po Němce. Otočila jsem se na čísla na světelné tabuli. Tak rychle jsem ještě nikdy neplavala. Je to paralympijské stříbro! Medaile! Dvaadvacet vteřin mě dělilo od zlata!
Byla jsem pyšná. Své zemi jsem dělala čest. „Reprezentantka České republiky…“ dunělo z reproduktorů, když jsem si šla pro medaili. Oči mě zářily a na mé tváři ženy svítil úsměv holčičky, která se narodila pro závodní dráhu, přestože osud byl ke mně krutý.
Lada, 28 let

autor pro, amnestyworld.net @  
0 Komentáře:
přidat komentář
<< domů
 
O autorovi

Jméno: Václav Prokůpek
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články
Archiv
Odkazy
Vyhledávání google
Google
 
Web This Blog

© 2006 Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. | Blogger Templates by GeckoandFly.
No part of the content or the blog may be reproduced without permission.
Learn how to make money online.



TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se