29.02.2012 21:41:16
Carský diplomat Rasputin - 2.část
Zrodil se světec - Po několikaletém ,,podpolničení“ začaly prosakovat o Rasputinovi zprávy, že má řadu učednic a že provádí zázraky.
Když se konečně vrátil do Pokrokovského, všichni se mohli přesvědčit, co je na oněch zprávách pravdy. Sotva přišel nechal si otevřít tajný sklep a po několik dní se postil a meditoval. Všichni seznali, že z Rasputina se stal světec.
Zpráva o světci se velmi rychle rozšířila a do Pokrokovského se začali hrnout poutníci z blízkého i dalekého okolí. Nejvíce pochopení pro učení otce Grigorije měly ženy a dívky...
O Rasputina se brzy začali zajímat i církevní hodnostáři. Grigorij Jefimovič však místního popa, který jej šel prověřit, ze své sklepní kobky vypráskal jako psa. Nakonec došlo k tomu, že Rasputina pozvali k teologickým disputacím. Všichni se podivovali, jak je možné, že má více vzdělání a vědomostí než oni sami, vysocí církevní hodnostáři. Rasputin na ně tak zapůsobil, že se jej rozhodli uvést do Carského sěla, kde by divotvorce představili carským manželům.

Ve stínu neblahých událostí
Rasputinovu úspěšnému nastoupení k carskému dvoru nahrávala celá řada okolností. Carští manželé Mikuláš II. a hesenská princezna Alice měli oba pochopení pro mystické záležitosti, jež navíc prohlubovala vědomá izolace od okolí i od vnějšího dvorského okruhu. Manželé si vytvořili svůj vlastní mikrosvět, v němž se zdánlivě cítili šťastní.
Car žil od svého nastoupení na trůn v neustálém tísnivém pocitu, že se mu nic nepodaří. Také se nad ním vznášelo stoleté proroctví, které pronesl svatý divotvůrce Serafim Zarovský, že za vlády cara, který bude panovat na začátku dvacátého století, pohrnou se na říši zlé události všeho druhu, bída, válka a povstání. Car této věštbě věřil, a jak z historie víme, proroctví se skutečně naplnilo (první světová válka, revoluce a nakonec zavraždění Mikuláše II. i s rodinou bolševiky). Další neblahá událost, která na Mikuláše zapůsobila, byla smrt jeho děda. Car Alexandr II. byl totiž roztrhán pumou.
Ani carské manželství nebylo bez mráčku. Mladá hesenská princezna Alice, do níž se Mikuláš II. od prvního okamžiku zamiloval se nelíbila jeho matce, která dělala vše pro oddálení sňatku. Teprve po čtyřech letech od první návštěvy Ruska byla Alice přijata umírajícím Alexandrem III., který jí na Krymu požehnal jako budoucí snaše a následnici trůnu. Jenže, když byly přípravy na svatbu v plném proudu, starý car zemřel. Svatba byla odložena a nastaly pohřební obřady. Jedna smuteční mše střídala druhou. Carevna o tomto poznamenala: ,,To byl můj vjezd do Ruska. Náš sňatek mi připadal jako pokračování zádušních mší, s tím rozdílem, že jsem nyní měla bílé šaty místo černých!“
Od počátku byla půvabná Alice ve dvorských kruzích neoblíbená. Jednak pro svůj německý původ a jednak proto, že byla šlechtičnou nižšího řádu. V prvních týdnech se cítila opravdu zoufalá a nepomohl jí ani mladý car, který byl zavalen státními záležitostmi. První úsměv, kterého se carevně dostalo, byl od žebráka, jemuž dala almužnu...
Významným faktorem také bylo, že carevna nedávala dlouho očekávaného syna. K očekávané události došlo až 30. července 1904, za rusko-japonské války. Jenže i toto štěstí bylo zkaleno tím, že malý carevič trpěl hemofilií. Nemocí krve, při níž mohlo být každé zranění smrtelné. Neustálá starost o nemocné dítě, které mohlo kdykoli zemřít, přivodila carevně těžkou nervovou chorobu, která se projevovala úpornými bolestmi žaludku.
Tragédií byl poznamenán i nástup Mikuláše II. na trůn. Při korunovačních slavnostech v Moskvě bylo připraveno velké pohoštění pro lid. Tisíce lidí, kteří se na krátko stali carovými hosty, přicházely do Moskvy. Aby byla získána dostatečná plocha pro hostinu, byl zakryt deskami hluboký příkop. Desky se však pod návalem návštěvníků prolomily a tisíce lidí spadlo do jam. Na ně se hrnuli další a další, kteří neviděli, co se vpředu děje. Oslava carovy korunovace si vyžádala tři tisíce obětí.
Za několik týdnů, opět v rámci korunovačních oslav, se v Kyjevě před carovými zraky potopila bohatě vyzdobená loď. Přežili nemnozí...

Okultní podhoubí carského dvora
Je jasné, že v této pochmurné atmosféře byli car i jeho manželka nakloněni nejrůznějším mystickým poselstvím a okultismu. Ostatně okultním vědám holdovala i šlechta a příslušníci carského dvora. Proslulý byl tzv. černý salon hraběnky Ignatěvové, v němž se scházely staré dámy, generálové i duchovní třikrát v týdnu a rádi se bavili o okultních silách, mystických zážitcích a zjeveních. Každý, kdo se zajímal o okultismus, snažil se, aby byl přijat do kroužku hraběnky Ignatěvové. Brzy se zde začali objevovat i jasnovidci, mystici a učitelé, kteří vysvětlovali tajemná znamení. (Vždyť i právě sem byl uveden Grigorij Jefimovič Rasputin.) Právě z tohoto salonu vedla pro mnohého divotvorce cesta přímo do Carského sěla.
A jak se stavěl k těmto praktikám car? Už jsme si řekli, věřil v proroctví, která ohlásila jeho vládu jako nešťastnou. Navíc máme zaznamenáno svědectví o carově vztahu ke zjevením.
Toto svědectví otiskla hraběnka Věra Branická roku 1916 ve Westminster Gazette.
Paní hraběnka znala celou řadu hrůzostrašných historek o strašidlech, které kolovaly po Zimním paláci v Petrohradě. Zajímalo ji, co si o tom, že v Zimním paláci straší myslí car.
Když nastala vhodná příležitost, přímo se ho zeptala. K jejímu překvapení jí car odpověděl, že se právě včera zemřel jeden gardista, protože viděl přízrak carova zemřelého otce. Když se jej zeptala, jak se vše zběhlo, bez rozpaků jí celou příhodu vyprávěl:
,,Pozdě večer jsem četl ve své pracovně noviny, když se mi najednou zdálo, že ve vedlejším pokoji slyším tlumený hlas a těžké hlasité oddychování. Ve dne je tam můj tajemník a pážata, ale v noci tam stojí stráž. Vyskočil jsem a prudce otevřel dveře. Spatřil jsem něco a při pohledu na to mně hrůzou téměř krev tuhla v žilách. Uprostřed slabě osvětlené místnosti stála otevřená rakev a v ní ležel můj nebožtík otec, úplně tak, jak jsem ho naposledy viděl v katedrále svatého Petra a Pavla. Na rakvi a na podlaze kolem, ní ležely těžké věnce a u hlav stál vysoký svícen s rozžatým světlem. Ale tělo napůl sedělo a zavřené oči v modrém, ztrhaném obličeji byly obráceny k hromadě věnců. Místnost byla plna ostrého, hrozného zápachu, jako v hrobce. Jako hypnotizovaný jsem hleděl na tento strašný výjev a docela zřetelně jsem viděl, jak se tělo zvedalo a klesalo, zatímco odkudsi zezadu ke mně pronikal temný, dutý hlas. Obrátil jsem se a spatřil k smrti polekanou stráž s puškou v ruce. Z jeho prsou se dralo sténání; to bylo vše, čeho byl ještě schopen. Stál jsem a nevěděl, co mám dělat. Potom jsme najednou viděli, jak se začalo tělo v rakvi hýbat a chystalo se z ní vylézt.
,Ihned ho probodni‘, poručil jsem drsně.
Stráž uposlechla. Ale dřív než se bajonet dotkl těla, zmizelo a s ním i rakev, věnce, zápach i svícen, jako by to všechno byl jen přízrak. Stráž se zapotácela a padla na zem – mrtva! Stěží jsem se dovlekl do své pracovny, kde jsem vysíleně padl do lenošky. Teprve za několik minut jsem byl s to zazvonit, aby přišel sluha. Lékař prohlásil, že ten voják zemřel leknutím, ale nikdo nedovedl vysvětlit, co zaznamenalo to zjevení.“
Další zkušenost s duchy prožili carští manželé za přítomnosti francouzského okultisty Philippe Landarda. Ten totiž tvrdil, že vidí a ovládá bytosti, které straší v Zimním paláci. Landard dokonce carovi nakreslil jednu z těchto děsivých bytostí, neboli elementů, jak jim říkal. Tento evidentní podvodník za své služby v potírání elementů vyinkasoval 200 000 rublů.
K výzkumu duchů přistupovali carští manželé i za pomoci nejmodernějších prostředků. Jeden učenec totiž hlasy přízraků zachytil na desku fonografu. Z desky zazníval příšerný hlas, plný zármutku a starostí. Chvílemi zněl jako kňučící zvíře, chvílemi jako sténající lidská bytost. Ostatně i dnes existují lovci hlasů duchů, kteří nahrávají přízraky prostřednictvím rádia.
Hlavou spiritisticko-okultní obce carského dvora byl velkokníže Nikolaj Nikolajevič. Carevna, která se zpočátku účastnila spiritistických seancí, se později spiritismu vzdává, úplně se jí oškliví a útěchu hledá v mysticismu pravoslaví. I přesto je však nakloněna nejrůznějším divotvorcům.
Zmíněného Philippe Landarda poznala carevna roku 1901 ve Francii a učinil na ai příznivý dojem. Vlastním jménem se jmenoval Nizier-Vachot a byl řeznickým tovaryšem. Hltal knihy o mystice a magii, a když jej jeho mistr vyhodil, dal se na zázračné léčení, podle všeho měl jisté hypnotické nadání.
Carevna jej pozvala i do Petrohradu, kde si získal oblibu okultních kruhů a konal četné seance. Usiloval, aby mu byl udělen titul lékaře. Čehož nakonec i dosáhl. Carevna do něho vkládala naděje, že jí dopomůže k následníku trůnu. Zázračný doktor Philippe carevně těhotenství nasugeroval, ale když se celá blamáž po devíti měsících provalila, musel odejít zpátky do Francie. Na rozloučenou carským manželům daroval obrázek se zvonečkem, který se měl rozeznít vždy, když se k nim přiblížil zlý člověk. Také carevně prozradil, že jí Bůh pošle nového přítele.
Hned po Francouzově odchodu se začali na dvoře objevovat nejrůznější jurodiví svatí idioti. Na celém ruském venkově jich vždy bylo plno, většinou byli tělesně i duševně zakrnělí. V Rusku byla rozšířena víra, že bůh má zalíbení v mrzácích, epilepticích a hluchoněmých a že se Duch svatý rád projevuje skřeky, které vydávají. Z těchto jurodivých byl do Carského Sěla přiveden Míťa Koljaba, hloupý mrzák z okolí kláštera Optiny Pustyně. Byl křivonohý, zakrnělý, skoro němý a místo paží měl dva pahýly. Navíc byl krátkozraký a jeho řeč se sestávala z několika nesourodých zvuků. Vždy, když dostal záchvat padoucnice, zmítal se a vyrážel ze sebe skřeky a kňučení, které se nakonec zvrhlo v příšerný štěkot.
Míťa Koljaba žil z milosti sedláků, až mniši z kláštera rozpoznali jeho mystickou sílu a učinili z něj proroka. Jednomu z mnichů totiž tajemný hlas sdělil, že je nutné Míťovy skřeky přeložit, neboť se jedná o významná poselství, která budou mít vliv na vývoj celé Rusi. Od té doby byl mnich Jegorov Míťův souputník. Poté co jedné dámě prorokoval brzké narození syna, což se vskutku stalo, měl cestu k carskému dvoru otevřenou.
Další zázraky konající bytost objevil na svém statku generál Orlov. Šlo o bláznivou ženu Darju Osipovovou, která, když to na ni přišlo, vydávala skřeky, které nebyly jen prorokováním, ale navíc dokázaly vyvolávat plodnost. Uměla sedláky chránit před uhranutím, léčit nevyléčitelné nemoci i proklínat své nepřátele. Pokládali ji za jednu z posledních čarodějnic.
Významným návštěvníkem carského dvora byl i známý francouzský mág a martinista dr. Encausse alias Papus. Poprvé se v Petrohradě objevil v roce 1900. Počátkem roku 1905 byl do Petrohradu po delší nepřítomnosti povolán znovu, aby stál vedle panovníka v těžkých revolučních dobách. Papus na Mikulášovo přání vyvolal při seanci ducha jeho otce Alexandra III. jemuž dal car několik otázek. Právě díky této seanci prý vznikl zákon o říšské dumě.
Poslední výjimečnou osobností carského dvora, kterou zmíníme, byl doktor tibetského lékařství Badmajev. Na rozdíl od bláznů a pomatenců byl vzdělán v tajném tibetském vědění. Zabýval se tibetskou medicínou a politickými intrikami. I přes svou učenost nedovedl vyléčit následníka trůnu z hemofilie.

autor Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. @  
0 Komentáře:
přidat komentář
<< domů
 
O autorovi

Jméno: Václav Prokůpek
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články
Archiv
Odkazy
Vyhledávání google
Google
 
Web This Blog

© 2006 Ing. Václav Prokůpek, Ph.D. | Blogger Templates by GeckoandFly.
No part of the content or the blog may be reproduced without permission.
Learn how to make money online.



TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se